Bouře

Bouře jsou příčinou toho, že stromy zapouštějí kořeny hlouběji. 

Jeden den

TO, CO DNES DĚLÁM, JE DŮLEŽITÉ, PONĚVADŽ JSEM TO VYMĚNIL ZA JEDEN DEN SVÉHO ŽIVOTA.

Jako děti

Nemusíme své myšlenky či emoce potlačovat, ignorovat nebo podceňovat. Ve skutečnosti s nimi zacházím jako se svými dětmi: vážím si jich, chovám je v úctě, naslouchám jim a učím se od nich - ale nepřipouštím, aby se ujaly vlády nad domácností.

U vody...

Když už musíš o někom špatně mluvit, neříkej to, ale napiš to - do písku na okraji vody blízko vlnobití.

Fakt, že si intenzivně představuju ananasy,

mě ještě nepromění na ovoce.

Pokud lidi soudíš,

nemáš čas je milovat.

Matka Tereza

Soucit

Odpustit si vlastní život, to chce spoustu vlídnosti.

Příroda

Pro tupou mysl je příroda bezvýznamná, bezcenná.

Pro mysl osvícenou jiskří celý svět světlem.

R.W.Emerson

Vesmír

Potíže a bolest, jimiž jsme postihováni a sužováni, nejsou dokonalé v tom smyslu, že by snad byly v pořádku, ale jakožto vybuchující sopka či explodující hvězda dokonalé jsou, protože takové věci se zkrátka v Božím vesmíru dějí.

David

Případ desetiletého chlapce jménem David Henry:
David přišel při autonehodě o levou ruku. Navzdory svému postižení se rozhodl, že se začne učit džudo u starého japonského mistra neboli sensei. David dělal značné pokroky, ale nešlo mu na rozum, proč mu za tři měsíce tréninku učitel vštípil jen jediný džudistický chvat. Sensei mu to vysvětlil: "Tohle je jediný chvat, který tě chci naučit, Davide, jediný chvat, který kdy budeš muset znát."
Za několik měsíců se David vydal na svůj první turnaj, kde obratně použil ten svůj chvat k tomu, aby zvítězil v prvních třech zápasech. Chlapec, udivený úspěchem, se ocitl ve finále. Tentokrát byl však v nevýhodě: soupeř byl větší, silnější a zkušenější. Ale když se tento protivník dopustil osudové chyby, David použil svůj jediný chvat, druhého chlapce dostal na žíněnku a celý turnaj vyhrál. Později mu sensei vysvětlil: "Zvítězil  jsi ze dvou důvodů: především jsi téměř zvládl jeden z nejobtížnějších prvků v džudu vůbec. A zadruhé: jediná obrana, kterou může soupeř proti tvému chvatu použít, je, že tě chytí za levou paži.

Laskavost

"Co jste se za celou dobu svého duchovního putování a praxe naučil?"

"Dalo by se to shrnout do pěti slov: Snaž se být trochu laskavější."

Zenové přísloví II.

Jestliže sedíš - seď.

Jestliže stojíš - stůj.

Ale nekolísej mezi tím.

Pouť

Přirozeností života je, že než nalezneme moudrost, ztratíme tvář, než vzhlédneme k nebesům, padneme na kolena, než spatříme světlo, musíme se vyrovnat s vlastní temnotou. Každý z nás putuje divočinou zkušenosti, aby mohl zmoudřet životem.

Zenové přísloví

To, co jsem slyšel,

jsem zapomněl.

To, co jsem viděl,

jsem si zapamatoval.

To, co jsem udělal,

jsem pochopil.

Skrytý význam

Vše na tomto světě má skrytý význam. Lidé, zvířata, stromy, hvězdy, ti všichni jsou nečitelní. Domníváme se, že právě oni jsou těmi jedinými lidmi, zvířaty, stromy, hvězdami. A stačí pár let... A někteří z nás porozumí. 

 

Velké poučení

K velkému poučení se často dostáváme způsobem velice prostým a všedním.

Vesmír je má cesta.

Má cesta je Láska.

Mír je mi přístřeším.

Zkušenost je mou školou.

Překážka je mi poučením.

Nesnás je mi pobídkou.

Bolest je mi varováním.

Práce je mi požehnáním.

Rovnováha je můj názor.

Zdokonalování je můj osud.

G. Toloentino

POKUD TU PRO SEBE NEJSEM JÁ,

KDO BY TU PRO MĚ BYL?

A POKUD TU JSEM JENOM PRO SEBE,

CO JSEM?

A POKUD NE TEĎ, TAK KDY?

Skutečnost

Tenhle okamžik je okamžikem skutečnosti, spojení, pravdy. Aby tomu tak bylo není zapotřebí dělat nic - ani s tímto okamžikem, ani s tebou. Aby tomu tak bylo, není zapotřebí něčemu se vyhýbat, nic překonávat - ani nalézat. 


Da Avabhása

Proč nejsi šťastný?

Proto, že devadesát devět procent všeho, co děláš, co si myslíš, a říkáš, je určeno tobě - a tam nikdo není.

Štěstí

Naučil jsem se chápat štěstí ne jako cosi, co se mi přihodí, ale jako něco, co vytvářím já. Ne to, co dostávám od života, ale to, co do života sám vnáším.

Cesta

Většiny cílů jsem dosáhl, ale když se to vezme kolem a kolem,víc radosti jsem posbíral cestou než při příjezdu na nádraží.

Dělící čára

Velká dělící čára mezi úspěchem a selháním se dá vyjádřit třemi slovy : NEMĚL JSEM ČAS.

Energie

Energie jde ve stopách myšlenky.

Současná chvíle

Žít přítomnou chvíli, nevláčet sebou nic z minulosti, nejednat pro to, co by mohlo nastat v budoucnu...to je úžasná věc. Nejřív to člověk začne vnímat jen při nějakým zážitku nebo akci. Když se naprosto soustředíte, co děláte, když jedete na kole a celou vaší pozornost si zaslouží krajina, když hrajete hru a všechno co máte, se v tu chvíli soustředí na pohyb.
To se pro mě stalo úžasnou relaxací a jakýmsi tichem a chvílí, kdy neobětuju přítomnou chvíli budoucnosti, o který vlastně ani nevím, jestli se stane, nebo minulosti, na který už nic nezměním.

Došel k poznání, že nemusí zvládat nic jiného, než současnou chvíli - nic jiného neexistuje.

Buď tady teď. 

Úder

Když jsme jednou procházeli kolem tenisových kurtů, Sokrates prohodil: 

"Každý úder způsobí někomu radost."

Upřímnost

Čím méně naše emoce zasahují do toho, jak vnímáme tu kterou událost, tím upřímnější city jsme schopni prožít.

Mysl

Můžeme mysl překonat tak, že místo abychom věřili svým myšlenkám a ztotožňovali se s nimi, budeme si jich VŠÍMAT. 

Tohle umění mi dlouho unikalo. Knihy, které jsem četla, lidi, s kterými jsem se víceméně ztotožňovala psávali a píšou o překročení mysli. O stavu, kdy si uvědomíme, že myšlenky nejsou námi. Kdy cítíme lítost, vztek...ale zároveň se dokážeme lítostí a vztekem nestat. Umění pozorovat. Když jsem o tom četla poprvé, říkala jsem si: Jak je možné ztratit ke svým vlastním myšlenkám vztah? Dívat se na ně jako nezúčastněný pozorovatel. A pak jsem si sedla k oknu s papírem a tužkou. A každou myšlenku, která mí proběhla hlavou jsem zapsala. Byl to dlouhý seznam... Chaotický, nesoustředěný.. Jakási páteční křižovatka, když lidé odjíždějí na víkend.
Nezačala jsem to umění - pozorovat - zvládat v každé svojí situaci, ani náhodou. Mám pocit, že to chce léta tréninku. Ale ty chvíle jsem zažila.
A teď vím, že když ke mně přijde myšlenka, která snad má za záměr přinést mi do života smutek, můžu jí odehnat. Můžu si jí nevšímat. Můžu ji nahradit jinou. Vyhledat cokoli, co bude světlejší. Ne vždycky to udělám. Dodnes mi přijde trochu zvláštní ta volba lidí pro neštěstí. Jenže nešťastný umí být každý. Je to snadné... Ne vždycky tu tmu zaženu. Za tím vším ale pořád vnímám tu možnost to udělat. Jednou mi jeden člověk řekl, že to bude asi tím, že jsem nezažila tu skutečnou tmu, tmu, kterou žádný světlo neprohlídne. Nedokážu posoudit, jak velký je zapotřebí životní neštěstí a bolest, podle který by se tohle dalo "poměřit". I bolest má své klady, učí nás pokoře. Posloucháme ji.
Ale věřím, že člověk v sobě dokáže objevit světlo mnohonásobně silnější než jakákoli tma. A že světlo je naší přirozeností. 
Nežiju žádnej příkladnej život, ani vnitřní, ani ten vnější - alespoň tak, jak příkladnost vnímám já. Žít ale s pocitem, že jsem každej den udělala něco pro to, abych mu byla blíž, mi do života vnáší klid a důvěru.

Aneb : Tam, kam nechci sletět, nekoukám. :-) 

Tělo

Náš život trvá stejně dlouho jako naše tělo.

Jestliže nepečujeme o své tělo, kde budeme žít?

Poupě

"Přišel čas, kdy riziko spočívající v tom, že člověk zůstane pevně zavinutý v poupěti, bylo bolestnější než riziko, že se rozvine do květu."

 

Indie

Vlastně to bylo to nejjednodušší, co jsem kdy udělal. Rozhodnutí všeho nechat, odejít z firmy a zbavit se všeho světského majetku bylo úplně přirozené. Albert Camus jednu řekl, že opravdová štědrost k budoucnosti znamená dát všechno přítomnosti. A to bylo přesně to, co jsem udělal. Věděl jsem, že se musím změnit - a tak jsem se rozhodl naslouchat svému srdci a udělat ten velký krok. Poté, co jsem zanechal závaží své minulosti za sebou, se můj život velmi zjednodušil. Ve chvíli, kdy jsem přestal trávit tolik času honbou za velkými požitky, začal jsem vychutnávat ty malé, jako třeba pozorování hvězd roztančených na měsícem osvětlené obloze nebo paprsky ranního letního slunce. Navíc Indie dovede podněcovat intelekt do takové míry, že jsem skutečně málokdy pomyslel na to, co jsem nechal za sebou.

Nový směr

Existuje rozdíl mezi odhodláním a masochismem: Když nám naše nejniternější city sdělí, že směr, jímž se v současné chvíli ubíráme, už neslouží našemu nejvyššímu dobru, tehdy se nejspíš máme s plným vědomím vydat směrem novým.

Uprostřed nocí

„Jsou to jen myšlenky. Černé myšlenky. Tak je zahoď… Vezmi všechnu svou vůli do dlaní a nahraď tyhle myšlenky těmi světlými. A jdi do toho s tím vědomím, s tou nadějí – že to lze. Vždyť už to znáš. Bojuješ takový boj tisíckrát, milionkrát denně. A když se to podaří, řekni..Jaký je to pocit?“
„Je to…pocit dobře odvedeného boje. Jako když po dlouhé tmě vysvitne slunce…A ty mi pověz – tenhle boj lze vést, když je člověk probuzen. Ale co sny, které řídí v noci věci, které neovládám? Jak řídit podvědomí? Když se v noci budím se slzami v očích a zdá se mi pořád o tom samém… O stejném zážitku, o stejné chvíli, o stejném člověku… Přes den to vytěsním z hlavy, zkouším netahat sebou mrtvé listí. Zkouším být šťastná jen tak. Ale v noci? Jak? Kdo mi řekne, co mám dělat v těch chvílích po probuzení se uprostřed noci, když se mi tolik…tolik stýská po někom, kdo není…“

Hřiště

Ze života nemůžeme vyváznout živí. Buď zemřeme za mantinelem, nebo zemřeme na hřišti. Ale také můžeme sejít dolů na hřiště a pořádně se do toho obout!

Změna

Změníš styl oblékání, změníš si účes, změníš partnerku, byt, zaměstnání. Zdá se, že jsi ochotný změnit cokoli.

Jen ne sebe.

Nejlepší úder

Bojovníkův přístup k nepřízni osudu můžeme lapidárně shrnout slovy:

TOHLE BYL TVŮJ NEJLEPŠÍ ÚDER,JO? NO TAK POJĎ A PŘEDVEĎ MI, CO DALŠÍHO JEŠTĚ UMÍŠ!

Cesta

Cesta vychází od nás.
Funguje ve všech rovinách.
Metoda? Prostě čin.
Čas? Teď.

Všednost

Neexistují všední okamžiky. Život je série okamžiků. A v každém z nich jsi buď vzhůru, nebo spíš - buď jsi plně probuzený, nebo jsi relativně mrtvý. Kvalita každého okamžiku nezávisí na tom, co si z něj odnášíme, ale na tom, co do něj vneseme.

Kovová křídla

Jeden z těch textů, který člověk před spaním napíše na papír a ráno jen pozná svoje písmo...

Zamčena v tónech
svých vlastních písní
jen náhodně vytvořených
v tichu noci
kdy křídla mi šustí nad hlavou.

Bojím se vzhlédnout
ale ta kovově modrá mě láká
na hebké pohlazení.

Arnošt Lustig

Ještě pár citátů (používám tohle slovo s čím dál větší nechutí...) z knihy Esence.

- Radost je důkazem života živých. Proto je radost nezbytná. Židé o tom vědí z vlastních zkušeností dost, aby o tom mohli psát eseje. Zanedbávat radost je přečin proti duševnímu zdraví. Přestupek proti rovnováze, bez které by nikdo neušel víc než pár kroků, než upadne. Radost je jako jiskry v popelu. Není jich moc, ale jsou. Dokud jsou jiskry, je naděje na oheň.

- Ponižovat znamená zabít. Když ne tělo, duši.

- V něčem, v určitý okamžik se podobá život každého člověka legendě, mýtu. Něčemu, co bude žít déle než on.

- Žádný klid světa nemůže být trvalý, dokud někde mír není.

Hledání Jaromíra Nohavici

Po přečtení knihy Hledání Jaromíra Nohavici jsem sem chtěla umístit alespoň tyhle dva odstavce. Za zmínku by určitě stálo daleko víc slov, ale musela bych se podělit o velkou míru jeho textů a slov. Ta kniha zvýšila moje mínění o něm. Jak veliký a chytrý je to člověk. Dokázal v tom všem zůstat obyčejným člověkem. Má v sobě velikost, fascinující vyjadřování emocí i situace, příběhů... Knihu Josefa Rauvolfa můžu jen doporučit. Cením si její objektivity, o kterou se autor snažil. A díky.

"Jak se ukazuje, tak v každém období lidí, kterým o něco jde, narazí a mají průšvihy. Ať jsou to vynálezci, výborní předsedové SSM, ekologové nebo folkoví zpěváci, to je jedno. Narážejí totiž hlavou do zdi, do zdi lidí, kteří jako by znali život jen z televizní obrazovky a ne z ulice. Nejsem proti obrazovce, jsem proti lenosti těchto lidí vidět, cítit a žít život skutečně takový, jaký je. Vždycky asi měli problémy lidé, kteří přemýšleli, viděli před sebou jasný cíl, zpravidla i jasnou cestu a šli po ní. Já například nesnáším ty, kteří všechno vidí ze všeho nejdřív černě. Vlastně, kdyby aspoň černě! Spíš jenom šedě. A pak se točí tam a jinam, jednou doprava, jednou doleva. Mám jiný životní názor: rovně dopředu. A třeba i s chybami. Ale kličkovat ne. "

"Věřím v to, že člověk ví, jaký je. Jsou chvíle největšího oproštění se od světa, chvíle, kdy ležíte pod peřinou, čučíte do zdi a v té hodině mezi bděním a spaním víte o sobě mnohé, ne-li vše. Ale snažit se slovy napravit činy? Zpytovat sám sebe, - ano - ale ráno s tím něco udělat. A nevytrubovat tolik. Tečka. "

Jaromír Nohavica

Štěstí

Jediná schopnost, na které opravdu záleží, je štěstí. A štěstí nemůžeš dosáhnout - to dosáhne tebe, ale teprve tehdy, až se vzdáš všeho ostatního.

Minulost... Budoucnost

Jo, topení se v minulosti, neustálý utíkání myšlenek na téma "co by kdyby"... Co mělo smysl? Jaký to mělo smysl? Pravdou je, že minulost změnit nelze. Místo je tady, čas je teď. A to je všechno, na čem to stojí, na čem záleží.
Občas v nějaký knize narazíme na větu, moudrost...která je jak psaná pro nás. Mojí "osudovou"knihou je Most přes Navždy. Dal mi hodně odpovědí i otázek. I když už ho dnes nepřijímám tak bezvýhradně, považuju ho za knihu, která mi skutečně změnila život...pohled. A v podstatě lze něco podobnýho najít v mnohých věcech, v mnohých knihách. Jsou to ale jen podněty... Ty tečky za větou, to konání, ta vůle...? My. My. My.

A stejně tak ke mě přišla tahle Danova věta:
"Minulost nemůžeš nijak změnit a budoucnost nikdy nedopadne přesně tak, jak si ji naplánuješ nebo jak v ni doufáš. Tvůj zármutek, tvůj strach a tvůj hněv, tvá lítost a tvá vina, tvá závist a tvé plány a touhy existují jen v minulosti nebo v budoucnosti. Nestarej se o to, jak by ses někam dostal, ale abys byl tady.
Předpovídání budoucnosti je založené na realistickém vnímání přítomnosti. Nestarej se o to, abys viděl do budoucna, dokud jasně neuvidíš přítomnost."

Někdy to není snadný, vypořádat se s tím, že něco skončilo. Jak ta známá slova Buddhy. Všechno má svůj začátek i konec. Smiř se s tím a všechno bude dobré. Snad tohle smíření bude nalezeno.

Zklamání

Konečně jsem se vzdal svých představ o tom, že mě svět může uspokojit, a proto také se vypařila všechna má zklamání.

Nuda

Věci tě nudí, protože pro tebe existují jen jako jména. Vysušené pojmy mysli zatemňují tvůj pohled. Všechno jsi to už jednou viděl, je to, jako kdyby ses podvacáté díval na tentýž film. Vidíš jen vzpomínku na věci, a proto se nudíš. Nuda pramení z neuvědomělého života.

Smrt

Smrt není smutná, smutné je, že většina lidí nikdy doopravdy nežije.

Bez váhání

Je jedno přísloví: Když sedíš, seď. Když stojíš, stůj. Ať děláš cokoli, dělej to bez váhání. Když se jednou pro něco rozhodneš, dělej to s plným nasazením. Nebuď jako ten kazatel, který myslí na modlení, když se miluje se svou ženou, a na milování, když se modlí. Je lepší dělat s plným nasazením chyby, než se s třesoucí dušičkou chybám vyhýbat. Odpovědnost znamená poznat požitek i jeho cenu, rozhodnout se na základě toho poznání a žít bez obav podle svého rozhodnutí.

Manipulace

Na cestě, kterou sis zvolil, nejsou ani pochvaly ani výtky. Pochvaly a výtky jsou formy manipulace, které už nepotřebuješ.

Splynutí

SPRÁVNÝ PŘÍSTUP JE SPLYNUTÍ SE ŽIVOTEM.

Jídlo

Tvé potěšení z jídla se omezuje na jeho chuť a na pocit plného břicha. Musíš se naučit vychutnávat celý proces - nejdříve hlad, pak pečlivou přípravu, lákavou úpravu stolu, žvýkání, dýchání, čichání, ochutnávání, polykání a pocit lehkosti a příliv energie po jídle. Když věnuješ plnou pozornost všm těmto prvkům, začneš oceňovate prostou stravu a nebudeš potřebovat tolik jídla.

- i do tohohle jsem zkusila vložit vlastní zkušenost. Po tom, co jsem zbaštila oběd za 5 minut, je to velmi příjemná změna. A vlastně mě to i učí trpělivosti:-)

Návyky

Tvé návyky musí být tak silné, že rozpustí ty nepotřebné.

Pozornost

Spoustu poučení, předaných z knih, jsem si zkoušela předat do svýho života. Tohle je jedno z nich. Přineslo mi radost z práce a v podstatě ze všeho, čemu jsem věnovala čas. Často jsem mívala pocit, že mi praskne hlava ze všech těch myšlenek, co mi pořád bloudily hlavou. Sem tam, tam sem... Pořád dokola a možná to bylo jen tím, že jsem je nikdy nezkoušela nějak zklidnit. Ale když jsem tohle zkusila, najednou to kolem utichlo. Mistři tyhle chvíle soustředění a pozornosti nazývají Satori.

Zaprvé : tomu co děláš, věnuj plnou pozornost.
Za druhé: Jednou ze základních přísad všeho, co děláš, je láska. Ještě dlouho pak cítíš její chuť.

Einstein

Narazila jsem na podnětnou větu od Einsteina:)

"Problémy nelze vyřešit tím samým myšlenkovým postupem, který je vytvořil. "

Nalezení?

Častokrát jsem ve svým životě strádala po pocitu, který považuju za svou prioritu. Je jím duševní klid. Takový to vnitřní ticho, kterým k nám může promlouvat moudrost. Jak napsal jeden anonym: Když se procházíme o samotě, tichounce k nám mluví andělé. V poslední době takových chvílí ztišení se zažívám stále víc. A najednou není tak těžký se k nim dostat. Přemýšlela jsem, co se v mým životě tak změnilo, že najednou nepíšu svoje afektový texty, netrávím hodiny přemýšlením o minulosti a často směju...
Hodně mi pomohl jeden člověk, co je nějakej měsíc v mým životě. Tím, že s ním trávím spoustu času, naučil mě, ač asi nevědomky, spousty věcí. Potají ho nazývám svým učitelem. I když každý člověk, kterého potkáme, s kterým mluvíme, na kterého se díváme...nás učí. On mě naučil milovat smích, radost, nezůstávat ve tmě a nepřikládat těch smutným věcem takovej význam, kterej se nezaslouží. Naučil mě milovat Světlo a jít dál. A ke mě tím vším promlouvá, protože jsem se tomu dokázala otevřít.
Odmítám se trápit smutkem, protože jsem s podivem zjistila, jak moc mě baví se smát. Jak velký smysl spatřuju v tom, když dokážu naoplátku někoho rozesmát já. A s obdivem pozoruju lidi, kteří mají tenhle dar snad odpradávna. Zázračný je, jak se i k vám pak přibližují podobní lidé. Podobné přitahuje podobné.
Odmítám stát na místě a prosedět svůj den. Už nedám ani minutu ze svýho dne lenosti. Na světě je příliš moc věcí, z kterých se může stát naše vášeň, která nejdřív začíná v zájmu. Najednou mi nestačí hodiny, který den má. Najednou mi je líto si dvě hodiny navíc pospat, když už se tělu vlastně nechce.
Tělo... Další změna. Žila jsem životem, kterej jsem neustále vnímala jako rozdělení duše a těla. Nezáleželo mi na mým těle, uváděla jsem ho do různejch stavů a bolestí, na který nechci myslet. S mojí Láskou k životu přišla i Láska k tělu, protože je to prostředek k tomu, abych ten Život mohla žít.
Vstoupila jsem nějakou zázračnou cestou vlastního rozhodnutí a vůle do místa, kdy už nechci zůstávat stát v minulosti a fantazírovat o budoucnosti. Nejvíc ze všeho mi záleží na tom, co je TEĎ.
A i v zaměstnání se odehrála spolu s tím změna. Nejdřív jsem tam chodila se stejným pocitem, jako do školy. Splnit si povinnost a jít. Pak jsem trochu pokročila a už to bylo jen kradení času něčemu, co jsem chtěla víc. A dneska tam chodím ráda. Protože jsem zjistila, jak moc je mi užitečná možnost moci komunikovat s lidmi, jak moc se můžu potrénovat s dívání se do očí, v pomoci, v soucitu... S lidmi se člověk naučí všemu. Jakákoli práce se může stát smyslem. Jen jí dělat tak, jak nejlépe člověk umí. Oddat se. Zažila jsem chvíle sobeckosti. Když mě kdosi o něco požádal, první, co jsem na to dokázala vidět, bylo to, čeho se kvůi tomu musím vzdát. Dnes se snažím vnímat hlavně tu radost a pomoc, kterou můžu prokázat. A pocity sobeckosti jsou kdovíkde...Naopak, i já z toho mám radost.
Ano, asi ze mě mluví nadšení a jak je známo: Všechno jednou pomine. Ale tahle myšlenka mě už nežene do propasti Beznaděje, ale na vrchol jménem Důvěra.
Každý den, když ráno otevřu oči mi Život říká: "Zůstaň si ležet, uvidíš den z jednoho, ač bezpečného úhlu. A nebo choď a spatříš horizont."
A každý svoje ráno se budu snažit probudit s tou volbou pro to druhé.


Kéž by tenhle můj text byl aspoň malou motivací pro někoho dalšího...

Emoce

"Tajemství změny je v nasměrování energie ne na boj se starým, ale na budování nového."
"Jak můžu ovládnout své návyky, když ani nedovedu ovládnout své emoce?"
"Když mysl vytvoří problém, když se brání životu v té podobě, v jaké se jí v daném okamžiku nabízí, vznikne ve tvém těle napětí, které pociťuješ jako emoci, a tu pak označuješ jako strach, starost nebo hněv. Pravá emoce je čistá energie proudící tvým tělem. Emoce jsou ovšem přirozená lidská schopnost, způsob vyjadřování. Někdy je zcela na místě projevit strach, starost nebo hněv - všechna energie při tom ale musí směřovat ven, ne se zadržovat uvnitř. Projev emocí by měl být úplný a silný a pak beze stopy zmizet. Své emoce tedy máš ovládnout tím, že jim dáš volný průchod, a pak je pustíš z hlavy. Když je malé dítě sklíčené, projeví se hlasitými zvuky - čistým pláčem. Neuvažuje předem, jestli má plakat nebo ne. Vezmi je do náruče, nakrm a za pár vteřin je po pláči. Když má mimino zlost, dá ti to naprosto zřetelně najevo. Ale i zlost je brzo přejde, dovedeš si představit, že by se za svou zlost cítilo provinile? Malé děti nechají zlosti volný průchod, a pustí ji z hlavy. Naplno se projeví a pak ztichnou. Jsou to výborní učitelé. A předvádějí, jak se má správně zacházet s energií. Nauč se to a budeš umět změnit každý návyk."

Průměrnost

Přestaň být tak pyšný na průměrnost!

Vůle k cestě

"Každý, každá lidská bytost, muž nebo žena, má v sobě schopnost najít svou cestu a projít branou, ale jen málokteří se přinutí to udělat, málokdo má o to zájem. To je velice důležité! Nerozhodl jsem se tě vyučovat pro nějaké tvé vrozené schopnosti - popravdě řečeno máš vedle svých silných stránek i do očí bijící slabosti - ale máš vůli tu cestu vykonat. "

Myšlenky

Potíž je v tom, že se ztotožňuješ se svými malichernými, nudnými, zcela zmatenými představami a myšlenkami. Myslíš si, že tvé myšlenky jsi ty sám.

Vlny

Musíš si uvědomit, že vlny v tvé mysli s tebou nemají nic společného. To se ti podaří, až uvidíš, co je jejich příčinou, pak se na ně budeš jen nezúčastněně dívat a nebudeš už nucen přehnaně reagovat, kdykoli do vody spadne oblázek. Od vírů světa budeš osvobozen, jakmile uklidníš své myšlenky. Pamatuj si: kdykoli budeš zmaten, zažeň myšlenky a zabývej se svou myslí.

Instinkt

Tenhle film jsem kdysi viděla a hodně mě oslovil.. Teď, po několika letech, když dešťový kapky buší na okno se dívám znovu. Kdo viděl, asi pochopí. Jeden z těch mála příběhů, který v člověku pohnou něčím, co se možná do téhle chvíle ozývalo jen občas. A najednou to křičí a buší a...pláče. Příběh o sžití se s přírodou, o ztracených iluzích, o toleranci, o moci a ztrátě.
Teď se kolem sebe rozhlížím a nedává mi smysl nic z toho, co dělám,nic z toho, co mám... A připomíná se mi citát z knížky od Millmana. "Dotkni se jen cípkem soucitu Země..." A tohle je pátá věc v mým životě, která ve mě vždycky probudí něco, co na čas smaže všechno kolem. Všechno to:Tohle si koupim, tohle bych chtěla mít...
Přála bych si žít jako hlavní hrdina toho filmu... A zní to jako hloupej sen, když se chceme stát hvězdou. Ale tenhle film je pro mě velmi osobní věcí. Je to ztělesnění jednoduchosti, vlastního rozhodnutí a způsobu života, kterej si pro sebe přeju... Dřív jsem si myslela, že poznat to, po čem toužíme je to hlavní. Dneska už si to nemyslím. Jistě, je to podstatný, ale důležitější a mnohem těžší je nalézt odvahu, najít sílu ke změně. A tady si vždycky připomenu jeden ze zenových příběhů, když k jednomu mistrovi přijde chlapec a chce se od něj učit... Mistr mu násilím strčí hlavu pod vodu, až chlapce málem utopí. A pak mu řekne: "Přijď, až se budeš chtít něco naučit tak moc, jak moc jsi teď toužil po vzduchu."
Občas, když si představuju, jak odejdu, jak najdu...se ptám sama sebe: Už toužím po změně tak moc, jako on po vzduchu?
A nezjistím to, dokud si tu hlavu pod tu vodu nestrčím taky... Jedno vím jistě... Tohle, co je teď tady kolem mě... to nechci žít. Nestojí to za to.

http://www.csfd.cz/film/9191-instinkt-instinct/ (je vidět, že to hodnocení není mnohdy vůbec směrodatný..)

Změna

Jen největší mudrci a hlupáci se nemění.

Konfucius

Příběh s chleby

Další z mých oblíbených příběhů...

Na jednom staveništi na Středním západě, každý den, když píšťala oznámila polední přestávku, se všichni dělníci společně posadili, aby se najedli. A když Sam otevřel svou krabici s jídlem, začal jako vždy nadávat:

"Do prdele!" křičel, "zas chleba s burákovou pomazánkou a s marmeládou. Nemůžu vystát burákovou pomazánku ani marmeládu."

Sam na své pořád stejné obložené chleby nadával každý den. Plynuly týdny a ostatním dělníkům už to š1o na nervy. Nakonec mu jeden parťák řekl: "Pro kristovy rány, Same, když tak nerad jíš burákovou pomazánku a marmeládu, tak proč neřekneš své staré, aby ti dávala s sebou něco jiného?"

"Jaké staré?" odpověděl Sam. "Já jsem svobodný. Chleby si mažu sám."

Pocity a reakce

"Bojovník jedná..."
"Jdete mi na nervy."
"...a blázen jen reaguje. Dloubám do tebe a ty se hned vztekáš, urážím tě a tvá reakce je pýcha a vztek. Uklouznu na banánové slupce a..."
Odstoupil na dva kroky ode mě, uklouzl a tvrdě dopadl na koberec. Nemohl jsem se udržet a řičel jsem smíchy.
Posadil se na podlaze, obrátil se ke mě a s důrazem dodal: "Tvé pocity a reakce jsou automatické a dají se předem odhadnout, kdežto moje ne. Vytvářím svůj život spontánně, tvůj je dán minulostí."

Život

Používej všechny své znalosti, ale buď si vědom jejich mezí. Samy znalosti nestačí - nemají srdce. Život chce víc než jen znalosti, potřebuje intimní cítění a vytrvalou energii. Život chce správnou činnost, jestliže vědomosti mají být k něčemu.

Uvědomění

Rozumíš věcem jednorozměrně. Je to chápání intelektem. Vede k vědomostem, které máš. Uvědomnění je naproti tomu trojrozměrné. Je to pochopení celým tělem - hlavou, srdcem i tělesnými instinkty. Vznikne jen ze skutečné zkušenosti.

Informace

Učili tě jako většinu lidí, abys sbíral informace mimo sebe, z knih, z časopisů, od odborníků. Jako tohle auto, otevřeš je, necháš do něj vtékat informace. Někdy jsou informace prvotřídní a někdy jsou nízkooktanové. Nakupuješ své vědomosti za běžné tržní ceny. Přetékáš předsudky jako tahle nádrž, jsi plný zbytečných vědomostí. Znáš spoustu fakt a teorií, ale víš toho málo o sobě. Než se můžeš něčemu naučit, musíš vyprázdnit svou nádrž.

Příroda

Čas od času se pozorně podívej na něco, co nevytvořily lidské ruce : na horu, na hvězdu, na zátočinu potoka. Dostaví se k tobě moudrost a trpělivost, ale především jistota, že na tomhle světě nejsi sám.

Jednota

Když pocítíš jednotu třeba jen s jedinou lidskou bytostí, dokážeš ji rozeznávat i ve světě.

Vzdát se smrti, tedy pomyslně před ní složit zbraně, znamená přežít, křečovitě lpět na životě, znamená přijít o něj. Chápeš? Tenhle zákon je upotřebitelný na úrovni života a smrti. Čím více na něčem přestáváš lpět, tím více se otvíráš svobodě.

Vzdání se...

OPRAVDOVÉ VZDÁNÍ SE JE AKTIVNÍ, ASERITIVNÍ, POZITIVNĚ ZAMĚŘENÉ.

Nechat věci plavat...

Někteří se domnívají, že když člověk vytrvá, posílí ho to - někdy je však důkazem síly to, že nechá věci plavat.

"To já taky..."

"Když jsem před mnoha a mnoha lety putovala po Polsku, navštívila jsem ubohé obydlí věhlasného rabína, který proslul velikou moudrostí. Jediná světnice, v níž žil, byla nacpaná knihami. Kromě knížek tam až na jednoduchý stůl s lavicí neměl nic.
- Rebe, otázala jsem se ho, kde máš nábytek?
- A kde máš ty ten svůj? Zeptal se vzápětí on mne.
- Já? odpověděla jsem zmateně. Ale vždyť já jenom projíždím.
- To já taky, pravil rabín. To já taky... "

Ořechová skořápka

My lidé jsme jako ta očechová skořápka: pokud se snažíš rozlousknout ji v nepravý čas, je to prakticky nemožné, ale jakmile dozraje, stačí, když poklepeš na to správné místečko, a otevřeš ji bez námahy. Tvým procesem dozrávání je každodenní život. A jednoho dne k tobě přistoupí někdo či něco a poklepe na tebe...

Řád

Tomu, že vítr změny může přijít jako zběsilý hurikán, který ti rozsápe život na kusy, anebo se přivlní v podobě něžného vánku a pohladí ti líce - a já připraven porozumět i tomu, že jedinou konstantní věcí je změna a ta že se odehraje po svém a ve vlastním čase.
Změna sama není nic náhodného. Odehraje se tak přirozeně, jako když vychází slunce. Většina z nás hledá povědomou rutinu, aby si na jejím základě mohla postavit pocit, že věci mají řád a oni že tento řád ovládají.

Půl

Nepříjemnej pocit... a drží se mrcha...


Tyhle večery, kdy člověk, jak jediný svého druhu... Nepatřím do žádnýho z těch světů, kterýma denně procházím. Chvilka úsměvů, chvilka radosti, chvilka sexu, chvilka lásky - a co to všechno vlastně znamená? Boj za něco, o čem každou noc pochybuju? To ani není boj... Je to tápání. Mizení. Lež. Přetvářka. Míjení. Hry. A prožívat všechno jen zčásti?
Nikdy jsem tady nebyla.
Trochu to vzdávám, když nevidím už ani okraje Cesty. Je to součást boje? Mám se učit schopnosti reagovat?
Tak živote pojď sem, ukaž mi svůj nejlepší úder. Mám dost těch polovičatejch věcí. Buď to zvládnu a vrátím se do všeho s plným vědomím a zodpovědností, s plným prožitím.
Když selžu, když se zhostím úkolu jen napůl... nechci už se vracet do života vůbec. Nechci už dýchat, mluvit, dívat se... Když je to napůl - nedokážu v tom najít štěstí, klid...
Sníme po večerech o tom, že do našeho života přijde nějaká zásadní změna. Máme ji v mysli promyšlenou - do všech detailů, barev, tónů. A vůbec nic to neznamená...
Čteme knihy a slova, který nám vypráví lidé, kteří už VĚDÍ. A vůbec nic to neznamená...
Zkoušíme pár dní v měsíci žít podle svých snů a nejlepších přesvědčeních. A vůbec nic to neznamená...
Půl kroku... půl pocitu... půl slov... půl citů...

Tak ukaž. Co ještě umíš??
Nejlepší úder...

Pro Elišku

Text napsán pro mou milou Elišku, člověka, který se v mém životě stal ztvárněním slov Přítel a Jistota. Moc vztahů založených na pevný půdě nemívám, kdoví, čím to je. Ale tenhle jím je a uvnitř sebe si ho hýčkám...

Tvým obejmutím - spjatá zas s nadějí.
Tvým úsměvem - spjatá s radostí.
Tvým pochopením - spjatá se světlem.
Aniž bys někdy odešla,
aniž bys zkoumala, jak moc jsem se změnila a odloučila..
A ty naše životní cesty - tak podivně propletený.
Co ty - to já.
Co já - to ty.

Nemusím se bát tvých odchodů,
nemusím se ptát,
jestli tu pro mě ještě budeš dál -
i když změním svý kroky, i když začnu věřit v jiný světy...

Znovu mě obejmeš a dáš mi odpověď.
"Všechno bude v pořádku."

Cesty z kostek cukru...

Zas jeden starší text... ale stále známá emoce stesku a odloučení. A bloudění.


Tvoje prameny vlasů se plazí po tmavé podlaze a já si tu stavím dlouhé cesty pomocí kostek cukru. A potají se otáčím, snad aby ani jedna se mi nerozpustila...
Pak s hranou chutí vdechuji kouř z cigarety a snažím se namlouvit si, že jsem to tak někdy měla ráda.
Připravím ti večeři, další, kterou položím vedle těch ostatních a přitom hlavu si budu nesnesitelně silně svírat v dlaních - jeden tlak zahnat zas druhým.
Ty už se nevrátíš...
Nikdy tu neotevřeš okna dokořán, abys vyhlédl ven a nadechl se čerstvého ranního vzduchu.
Vzlyky přemohly pláč.
A dnes večer vidím sebe, jak buším pěstmi do zdí.
Vidím sebe, jak si s tebou povídám, když pokoj je kromě mě prázdný.
Vidím sebe, jak každý den před spaním vložím náhradní klíč pod rohožku
a rozestýlám zas obě půlky postele.
Dny a noci... noci a dny... sedím tu v křesle se sklenicí vína, obklopená plnými talíři i cestami z kostek a snažím se z toho namodralýho kouře cigaret stvořit cokoli, co alespoň jeden den udrží si svůj tvar.

Syn

Text psán po probuzení se z velmi bolestivého a intenzívního snu...

Ta kovová chuť, co v chuchvalcích se valí vzduchem. Jen trochu ochutnat... S šílenstvím, co ochromuje mé smysly a činí je podivně zastřené a hluché - řítím se kolem tech domů. Jen ho najít... Musím to stihnout. Snad ještě žije...
Jenže v rudým světle, v malých pokojích - jeden stín druhého se chytá. Pach zatuchlin a plísní a jedna oprátka z trámu si visí. Jak špatná připomínka, jak vyhrůžka toho, co se mu může stát.
Odněkud zaznívá pláč. Dětský pláč. Leží schoulený pod starými hadry a malými pěstmi se přidržuje svých vlasů. Nerozumí. Jen mít tu někoho, kdo vysvětlí mu, proč ruce má svázané a jaký smysl mají všechny ty rány na těle. Snad ho najde, snad ho uslyší...
Mami...tolik jsem zlobil?

Naděje

V srdci každé zimy leží chvějící se jaro a za oponou každé noci čeká usměvavý rozbřesk.