Ty...

A tak jsi se vrátil... Možná jen náhodou jsi šel kolem. Neboj se, vím moc dobře, kdo jsi.. Ačkoli tě nevítám, ačkoli nemám na tváři ten úsměv, co vždycky. Konec záchvěvů.
Jen na okamžik se zadívám sobě dovniř.. Všechny ty zdánlivý maličkosti, za který by člověk v nějaký čas dal cokoli, co má. Všechny ty "zbytečnosti" - zaseklý háčkama v mojí hlavě. Jistě, že si vzpomínám.. Na sníh na Tvých vlasech, na ty dvě barvy, co se ti proháněj v očích.. Dokážu si velmi jasně vybavit Tvůj smích, co ve mě vždycky rozbil všechny pochybnosti. Znám všechny kresby našich stínů ve Tvém pokoji. I všechny ty slova a doteky, když jsi mě chtěl mít co nejblíž. Jak dobře nám bylo, když se Ti to podařilo.
Tak vidíš, zase pláču...Možná se mi chvíli bude chtít říct: Pojď, zkusíme to spolu znovu... Zboříme bariéry, nakreslíme nové obrazy na Tvých zdech naším milováním..
Jenže pak si vzpomenu naa Tvý způsoby odchodů a cítím se najednou v tomhle světě cizí a prázdná. Poznáním se obraz Tvý osobnosti dotvořil.
A s tím obrazem se náš příběh nemůže už vyprávět dál...

Já se nebojím...

Smrti já se vůbec nebojím.
Akorát mě štve, že je to na furt.

Jak je lásce vlastní...

Utrpení plyne z našeho očekávání, že druzí nás budou milovat tak, jak si představujeme, a ne tak, jak je lásce vlastní - volně.

Ve stepi...

Ve stepi vždycky popisují nebe modře, i když je šedivé, protože vědí, že nad mraky je modré pořád.

Síla energie

Až do konce života pak budeme říkat, že tu či onu osobu nebo věc milujeme, ale ve skutečnosti budeme trpět, protože místo abychom přijali sílu té energie, budeme se jí pokoušet oslabit, aby se vešla do světa, v němž podle svých představ žijeme.

Odvaha

"Máš odvahu."
"Ne, mám strach. Ale nemám na vybranou."

Co tě teď přivede zpět..?

Tak si pojď prohlídnout ty kontury mýho rozhodnutí blíž... Jsem ochotná rozbít všechny světy v sobě vytvořené, jsem ochotná změnit Cesty, vytyčit jiné cíle, stvořit nové hvězdy...
Rozbila jsem obraz, v kterém nezůstal žádný život. Nic uvnitř nedýchalo. Nic se nerodilo, nic nerostlo. Možná přijde čas, kdy budu muset čelit obvinění, jak sobecky jsem se zachovala. Ale byl to jediný způsob, jak se Ti přiblížit - vše opustit. Abych znovu mohla cítit, že ve mě je znovu ta úrodná půda, že jsem připravená čelit zkušenostem a přijímat. Teď tu stojím a cítím se úplně nahá, oproštěná od všeho, volná...
Nemít nic a přesto se cítit jak nejbohatší? Čím se všechny věci stanou, když jednou v životě nemáme vůbec nic? Kam se posunou hodnoty..? Tohle je všechno, kam máme směřovat. K prostotě, k jednoduchosti, k pokoře.
Máš jen sebe.
Nic se k tobě nepoutá.
Můžeš odejít.

A i já teď půjdu kam chci, bez jakýchkoli zklamání a myšlenek, co všechno tady zanechávám. Všechno, co potřebuji, mám v sobě. A můj život dnes plyne jak čistá bystřina horami...
Dýchám.