Strach

Nech na sebe dolehnout svůj strach, vyzvi ho, ať si na tebe troufne, a zatrhni mu to, jakmile se o to pokusí. Když to neuděláš, bude se sám od sebe rozmnožovat, bude se rozrůstat jak houby po dešti, až tě docela obklopí a zatarasí ti cestu k životu, jaký si přeješ. Každá změna, které se obáváš, je nafouklá bublina, která jen vypadá jako samo peklo.

Cesta

Je důležité znát směr, ale ještě důležitější je nebát se jet.

Nic nebolí

Tak vidíš jak to je... Kde se v tobě bere ta touha vidět mě z louže pít..? Zůstala mezi náma jen koncová světla odjíždějících vlaků. Ve vzduchu je ticho, jen občas je slyšet, jak na studenou zem dopadají sněhový vločky. A chvíli mě to posvátno ovládne. Položím si hlavu do tvých dlaní a budu ti vyprávět o všech těch příbězích a světech, co mi každej den před spaním krouží hlavou. Jak mi zběsilou silou rotujou v hlavě... A budu chtít znát i tvoje příběhy, tvůj život, tvý rány...

Máš pravdu o všem, co na mě křičíš... Že nemám sílu změny. A trestám se za to víc, než jak mě trestaj tvoje slova, tvoje odchody, tvoje ticho...

Možná se jen trestám málo...

Kde má člověk hledat impuls... Co jím může být? Aby vyběhl z kolejí.. A co ho tam drží? Jakou cenu má tahle prokletá stereotypnost spokojenosti?

Ano, ráno se vzbudím, podívám se na film, vyjdu do práce, prokleju se, že jsem třeba nešla ven něco fotit, zalezu do práce a večer se seberu a půjdu domů. Podívám se kolem sebe, něco ve mě se na chvíli vzbouří a pomyslí na všechny ty cesty, který by nemusely vést tudy, kudy ty včerejší... Ale vydám se zase stejnou cestou. Unavená si lehnu do postele a budu litovat, že den skončil.

Ale dnes ne...Dnes se ponořím do horký vody... a ty červený hadi, co se proháněj pod vodou mi jsou nějak povědomý... stahujou to bílý tělo pod hladinu.

Klid

Klid nikdy nenajdeš tím, že se vyhneš životu.

Táta

Velká rodina může držet pohromadě navěky věkův, ale musí mít tátu, který je svorníkem. Nemluvím o diktatuře, ale jednotícím principu. Dokonce ani nemusí být fyzicky přítomen, ale ve vzduchu musí zůstat pocit jeho osoby.

Pocit domova

"Vím, že až mi bude nejhůř, nemusím chodit daleko. Jen sto, dvě stě metrů, pár kilometrů a mám se na koho obrátit. Když si nabiju hubu, někdo mě obváže, dá polévku, nechá vyspat. To je pocit domova. "

Hloub

Hloub a hloub... Až tě voda udrží sama.

Místo

Možná že ještě důležitější místo než to, v němž jsme se narodili, je místo, ve kterém poprvé otevřeme oči tak, že spatříme svět.