Myšlenky

- Když vyjádříš nějakou myšlenku, dáš jí řád, který ona původně nevlastní. Nějakým způsobem jí musíš dát koherentní a syntetickou a ostatním srozumitelnou podobu. Dokud si jí jen myslíš, můžeš zůstat oním nádherným bordelem, jímž je. Avšak když se rozhodneš ji vyjádřit, začneš něco vyřazovat, jinou část se snažíš shrnout,, zjednodušuješ to a krátíš ono, všechno uspořádáváš a přitom se tomu snažíš dát jistou logiku: chvíli na tom pracuješ a nakonec máš něco, co lidé mohou pochopit. „Jasnou a zřetelnou“ myšlenku. Ze začátku se snažíš dělat věci pořádně: snažíš se toho moc nezahodit, chtěl bys zachránit celou nekonečnost myšlenky, kterou jsi měl v hlavě. Zkoušíš to. Ale oni ti nedopřejí času, tlačí se na tebe, chtějí pochopit, útočí na tebe.
- Kdo oni?
- Ostatní, všichni ostatní.
- Například?
- Lidé. Lidé. Ty vyjádříš nějakou myšlenku a jsou tam nějací lidé, kteří tě poslouchají. A chtějí pochopit. A nebo ještě něco horšího, chtějí vědět, jestli je správná, nebo mylná. Je to hotová perverze.
- A co by měli dělat? Vyslechnout si tě a konec?
- Nevím, co by měli dělat, ale vím, co dělají, a pro tebe, který jsi měl nějakou myšlenku, a teď se jí tam snažíš vyjádřit, je to jako osobní útok. V úctyhodné rychlosti myslíš pouze na to, jak ji učinit co možná nejkompaktnější a nejsilnější, abys odrazil ten útok, aby z toho tvá myšlenka vyvázla se zdravou kůží, a použiješ veškerou svou inteligenci, abys z ní udělal nedotknutelný stroj, a čím lépe se ti to daří, tím méně si uvědomuješ, že to, co právě děláš, to, co v oné chvíli doopravdy děláš, je, že ztrácíš spojení, kousek po kousku, ale v úctyhodné rychlosti, s původem své myšlenky, s nádherným, instinktivním, nekonečným bincem, který byl tvou myšlenkou, a to všechno je za tím jediným a bídným účelem ji vyjádřit, což znamená upevnit ji nějakým způsobem dostatečně silným a koherentním a rafinovaným na to, aby odolala vlně náporu okolního světa, námitkám lidí, tupým obličejům těch, kteří ji dobře nepochopili.

Daleko...

 

Je to divné. Člověk se vydává hledat neuvěřitelné titěrnosti, aby se nechal odvézt daleko, a pak je drží u sebe s takovou láskou, že to daleko dříve či později začne být daleko i od nich.

 

 

Všechno by bylo jednodušší...

Všechno by bylo jednodušší, kdyby ti nevštípili to, že se máš někam dostat, kdyby tě místo toho jen naučili, jak být šťastná a zůstat přitom nehybná. Všechny ty řeči o tvé cestě. Najít si svou cestu. A přitom jsme možná uzpůsobeni k životu na náměstí, nebo v nějakém veřejném parku, abychom se tam zastavili a nechali život ubíhat, možná, že jsme křižovatkami, svět potřebuje, abychom byli nehybní, byla by to pohroma, kdybychom jen odešli, v jistý moment, naší cestou, jakou cestou? Ostatní jsou cestami, já jsem náměstí, nevedu nikam, já jsem místo.