- Když vyjádříš nějakou myšlenku, dáš jí řád, který ona původně nevlastní. Nějakým způsobem jí musíš dát koherentní a syntetickou a ostatním srozumitelnou podobu. Dokud si jí jen myslíš, můžeš zůstat oním nádherným bordelem, jímž je. Avšak když se rozhodneš ji vyjádřit, začneš něco vyřazovat, jinou část se snažíš shrnout,, zjednodušuješ to a krátíš ono, všechno uspořádáváš a přitom se tomu snažíš dát jistou logiku: chvíli na tom pracuješ a nakonec máš něco, co lidé mohou pochopit. „Jasnou a zřetelnou“ myšlenku. Ze začátku se snažíš dělat věci pořádně: snažíš se toho moc nezahodit, chtěl bys zachránit celou nekonečnost myšlenky, kterou jsi měl v hlavě. Zkoušíš to. Ale oni ti nedopřejí času, tlačí se na tebe, chtějí pochopit, útočí na tebe.
- Kdo oni?
- Ostatní, všichni ostatní.
- Například?
- Lidé. Lidé. Ty vyjádříš nějakou myšlenku a jsou tam nějací lidé, kteří tě poslouchají. A chtějí pochopit. A nebo ještě něco horšího, chtějí vědět, jestli je správná, nebo mylná. Je to hotová perverze.
- A co by měli dělat? Vyslechnout si tě a konec?
- Nevím, co by měli dělat, ale vím, co dělají, a pro tebe, který jsi měl nějakou myšlenku, a teď se jí tam snažíš vyjádřit, je to jako osobní útok. V úctyhodné rychlosti myslíš pouze na to, jak ji učinit co možná nejkompaktnější a nejsilnější, abys odrazil ten útok, aby z toho tvá myšlenka vyvázla se zdravou kůží, a použiješ veškerou svou inteligenci, abys z ní udělal nedotknutelný stroj, a čím lépe se ti to daří, tím méně si uvědomuješ, že to, co právě děláš, to, co v oné chvíli doopravdy děláš, je, že ztrácíš spojení, kousek po kousku, ale v úctyhodné rychlosti, s původem své myšlenky, s nádherným, instinktivním, nekonečným bincem, který byl tvou myšlenkou, a to všechno je za tím jediným a bídným účelem ji vyjádřit, což znamená upevnit ji nějakým způsobem dostatečně silným a koherentním a rafinovaným na to, aby odolala vlně náporu okolního světa, námitkám lidí, tupým obličejům těch, kteří ji dobře nepochopili.
Zobrazují se příspěvky se štítkemA.Baricco. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemA.Baricco. Zobrazit všechny příspěvky
sobota 6. února 2010
Daleko...
Je to divné. Člověk se vydává hledat neuvěřitelné titěrnosti, aby se nechal odvézt daleko, a pak je drží u sebe s takovou láskou, že to daleko dříve či později začne být daleko i od nich.
Všechno by bylo jednodušší...
Všechno by bylo jednodušší, kdyby ti nevštípili to, že se máš někam dostat, kdyby tě místo toho jen naučili, jak být šťastná a zůstat přitom nehybná. Všechny ty řeči o tvé cestě. Najít si svou cestu. A přitom jsme možná uzpůsobeni k životu na náměstí, nebo v nějakém veřejném parku, abychom se tam zastavili a nechali život ubíhat, možná, že jsme křižovatkami, svět potřebuje, abychom byli nehybní, byla by to pohroma, kdybychom jen odešli, v jistý moment, naší cestou, jakou cestou? Ostatní jsou cestami, já jsem náměstí, nevedu nikam, já jsem místo.
neděle 1. března 2009
Sklo

Je to kouzlo skla... Chránit a přitom neuvěznit...být uvnitř nějakého místa a moci se dívat kamkoli, mít střechu a vidět oblohu...cítit se uvnitř a cítit se venku, současně...vychytralost, nic jiného, než vychytralost. Když chcete nějakou věc, ale máte z ní strach, nezbývá vám, než dát doprostřed sklo...mezi vás a tu věc...budete moct přijít blizoučko k ní, a přesto zůstanete v bezpečí....Není za tím nic jiného...já dávám kousky světa pod sklo, protože to je způsob, jak se zachránit...utíkají se tam schovat touhy, tam dovnitř...nádherná a průhledná nora...Vy to chápete, tohle všechno?
Mír
Vyhnancem...
...právě takhle tě život obalamutí. Chytí si tě, když tvá duše ještě podřimuje, a zaseje do tebe nějaký obraz, nebo pach nebo zvuk, kterého už se pak nikdy nezbavíš. A který byl štěstím. To zjistíš až potom, když už je příliš pozdě. Když už jsi navždy vyhnancem: na tisíce kilometrů daleko od toho obrazu, od toho zvuku, od toho pachu.
Sny
čtvrtek 29. ledna 2009
středa 28. ledna 2009
Venkovní svět
Cvak

Člověk si vymýšlí velké věci, to je pravda, a může jim věřit celé roky, jen málo záleží na tom, jestli jsou bláznivé, a nepravděpodobné, má je v sobě, to je vše. Můžeme být i šťastní, z takových věcí. Šťastní. A mohlo by to nikdy neskončit. A pak, jednoho dne, se něco prostě pokazí, v srdci toho velkého fantastického mlýna, cvak, bez jakéhokoli důvodu, zničehonic se to pokazí, a ty najednou nechápeš, jakto že už nemáš celou tu pohádkovou věc v sobě, ale před sebou, jako kdyby to bylo bláznovství někoho jiného, a ten druhý jsi ty. Cvak. Někdy stačí naprosté nic. Třeba jen jediná otázka, která se letmo vynoří. To stačí.
Lidskost

…Protože nikdo nemůže zapomenout, jak by bylo hezké, kdyby tu, pro každé moře, které nás čeká, byla řeka, jen kvůli nám. A kdyby tu byl někdo – otec, láska, někdo – schopný nás vzít za ruku a tu řeku najít – představit si ji, vymyslet si ji – a odevzdat nás jejímu proudu, s lehkostí jediného slova, sbohem. To by bylo nádherné, opravdu. Byl by to příjemný, život, jakýkoli život. A věci by neubližovaly, ale přibližovaly by se, přinášené proudem, mohli bychom se jich nejdříve jen dotknout a teprve nakonec se jimi nechat zasáhnout. Nechat se zranit, také. Umřít z nich. To nevadí. Ale všechno by bylo, konečně, lidské. Stačila by něčí představivost – otce, lásky, někoho. A on by uměl najít cestu, tady, uprostřed tohoto ticha, na této zemi, která nechce mluvit. Cestu pokojnou a krásnou. Cestu odsud k moři.
sobota 17. ledna 2009
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)






