Vzpomínky

- Máte zlé vzpomínky. A zlé vzpomínky otravují život.

- To zlý život otravuje vzpomínky.

Cesty

Problém je v tom, že mám tolik cest kolem sebe a žádnou uvnitř...

Venkovní svět

Venkovní svět je tam pořád. Můžeš udělat cokoli, ale buď si jistý, že ho najdeš na svém místě, vždycky.

Nalézání

Nikdy nejsme dost vzdálení, abychom se nemohli najít.

Cvak

Člověk si vymýšlí velké věci, to je pravda, a může jim věřit celé roky, jen málo záleží na tom, jestli jsou bláznivé, a nepravděpodobné, má je v sobě, to je vše. Můžeme být i šťastní, z takových věcí. Šťastní. A mohlo by to nikdy neskončit. A pak, jednoho dne, se něco prostě pokazí, v srdci toho velkého fantastického mlýna, cvak, bez jakéhokoli důvodu, zničehonic se to pokazí, a ty najednou nechápeš, jakto že už nemáš celou tu pohádkovou věc v sobě, ale před sebou, jako kdyby to bylo bláznovství někoho jiného, a ten druhý jsi ty. Cvak. Někdy stačí naprosté nic. Třeba jen jediná otázka, která se letmo vynoří. To stačí.

Lidskost

…Protože nikdo nemůže zapomenout, jak by bylo hezké, kdyby tu, pro každé moře, které nás čeká, byla řeka, jen kvůli nám. A kdyby tu byl někdo – otec, láska, někdo – schopný nás vzít za ruku a tu řeku najít – představit si ji, vymyslet si ji – a odevzdat nás jejímu proudu, s lehkostí jediného slova, sbohem. To by bylo nádherné, opravdu. Byl by to příjemný, život, jakýkoli život. A věci by neubližovaly, ale přibližovaly by se, přinášené proudem, mohli bychom se jich nejdříve jen dotknout a teprve nakonec se jimi nechat zasáhnout. Nechat se zranit, také. Umřít z nich. To nevadí. Ale všechno by bylo, konečně, lidské. Stačila by něčí představivost – otce, lásky, někoho. A on by uměl najít cestu, tady, uprostřed tohoto ticha, na této zemi, která nechce mluvit. Cestu pokojnou a krásnou. Cestu odsud k moři.

Večerní smolení

Tak jsem zase po delší době něco sesmolila... Už dlouho mi ta představa leží v hlavě..

A tak se to občas stane, že si najednou člověk všimne, že žije úplně jinej život, než jakej by si přál žít. Pak si možná položí otázku: a co teď?

„Máš dvě možnosti. Jak vypadá ta první?“

Nic neměním. Jeden den je jako druhej. Rána jsou unavený, den se nějak tak popožene k večeru. Kterej je unavenej. Dlouze usínám. Nic se mi nezdá. Ráno je unavený.

„Jsou v tomhle světě lidé?“

Jsou. Nemluvím s nimi a pokud ano, povrchně. Nic nehledám. Na nic se neptám. Jen pokračuji.

„Příroda“?

Opadaný stromy. Špinavý řeky. Pokud tam nějaký život je, nevnímám ho, neoslovuje mě.

„Důvod, proč si tohle zvolit?“

Žádný vybočení. Nic tě nemůže nemile překvapit. Nic tě neděsí. Pluješ.

„Dobře. Teď vstup do druhého světa.“

Balím si věci. Venku svítá. Opouštím vše dosud vytvořené. Vzdávám se všeho, co jsem dostala, nashromáždila, měla… Žiju velmi prostým životem. Prosté šaty, prosté jídlo. Není tam čas. Rána jsou světlý, radostný, živý. Často sedávám před domem, s šálkem horkého čaje. Ty chvíle mám nejradši. Večery jsou tichý, klidný. Trávím je často jen s hvězdami.

„Jsou v tomhle světě lidé?“

Nevím. Snad. Nevím.

„Příroda?“

Cítím její tep. Často s ní rozmlouvám. Má všechny odpovědi. Veškerou moudrost. Upíná se k ní mnohé ve mně. Trávím s ní nejvíc času.

„Důvod, proč si tohle zvolit?“

Duševní klid. Láska. Smysl. Odpovědi.

Otevřu oči. Ve zdech ještě doznívají poslední slova.

Co teď?

Pocity

Je to trochu jako cítit, že umíráš. Nebo mizíš. To je ono, mizíš. Je to jako když ti oči kloužou z tváře, a ruce se stávají rukama někoho jiného, a tehdy si pomyslíš, co se to se mnou děje?, a zatím ti srdce uvnitř buší až k smrti, nenechá tě v klidu... a do všech stran jako kdyby se vzdalovaly kusy tebe, přestáváš je cítit... zkrátka, chystáš se odejít, a tehdy si říkám, musíš na něco myslet, musíš se upnout na nějakou myšlenku, jestli se mi podaří vměstnat do té myšlenky, tak to všechno přejde, je třeba jen odolat, ale pravda je, že... a tohle je skutečně hrozné... pravda je, že už nejsou žádné myšlenky, nikde uvnitř tebe, není tu už žádná myšlenka, jsou jen pocity, chápete?

Moře mořem

Mořská voda, ten člověk maluje moře mořem - a to je myšlenka, při které zamrazí.

Moře

"Muž se ani neotočí. Dál upřeně pozoruje moře. Čas od času namočí štětec do měděného kalíšku a nahodí na plátno několik lehkách tahů. Štětinky štětce za sebou zanechávají sinale nejasný stín, jenž vítr ihned vysuší, a povrch je zas stejně bílý jako dřív. Voda. V měděném kalíšku je jen voda. A na plátně, nic... Nic, co by se dalo vidět."

Volba

"Volba. Očarovaná žiletka, jejíž ostří tvaruje podobu života. Ale jestli se bojíme vybrat si cokoli jiného, než co máme, k čemu je možnost volby? Můžeme klidně nechat volbu v nerozbalené krabici, nemusíme se ani obtěžovat čtením návodu."
"Kdo se jí bojí použít?" zeptal se. "Co je tak děsivého na volbě?"
"Odliší tě od ostatních!"

Člověk z hvězd

Co dělá člověk z hvězd zahrabaný v bahně?

Smysl

Podle mě je smysl všechno, co mění naše myšlení, a tudíž i náš život.

Pocity x poznání

Pocity nic nezmění.
Důležité je poznání.

Otázky

Otázky jsou jako diamanty, které si prohlížíš na světle. Můžeš je studovat celý život a na stejném drahokamu budeš stále nacházet různé barvy. Stejné otázky, pokládané znovu a znovu, ti dají přesně ty odpovědi, které právě v té chvíli potřebuješ.

Žij

Žij co nejvíc z toho, o čem jsi snil, a nezbyde ti prostor na to, aby ses cítil zle.

Cosi

Po celý život jsem se cítil osamělý. Byl jsem tiché dítě s neurčitým čímsi, čímsi mocným a správným, co bylo mou součástí a čemu jsem nedokázal porozumět.

Divná bolest

Je to divná bolest. Umírat steskem po nečem, co nikdy neprožiješ...

Už se nedá nic říct

...Život s tebou občas zatočí takovým způsobem, že už se vážně nedá nic říct.

Žadný zvlaštní zamyšlení dnešního dne, spíš spontánní text nevalné kvality.. :D


Člověk se musí sám na sebe pořádně naštvat, aby dokázal znovu vstát. Znovu se mi potvrdilo, jak mocnou silou sugesce je. A jak velkou silou je vlastní rozhodnutí. A že všechno kolem nás je přesně tímto utvářeno.


Četla jsem jeden text o věrnosti svým snům. A pokládala sama sobě otázky, co že to vlastně znamená? Že máme pořád ty samé sny? Že se je snažíme uskutečnit? A přivedlo mě to i k otázce, jaké sny mám já. Znovu oprášit ty cesty, po kterých jsem možná už nikdy neměla v úmyslu jít...

Jenže pak jsem si řekla - co když se pokusím je naplnit?

A najednou ta cesta kolem zezelenala... Nejenom, že má člověk pocit, že dělá něco pro sebe, že nějak stoupá, něco se vyvjí (což je podle mě v životě podstatnější, než se zdá), ale že všechno kolem dostává najednou ten smysl, který předtím byl jen těžko znát.

Všechno kolem tepe životem.