Pocity

Je to trochu jako cítit, že umíráš. Nebo mizíš. To je ono, mizíš. Je to jako když ti oči kloužou z tváře, a ruce se stávají rukama někoho jiného, a tehdy si pomyslíš, co se to se mnou děje?, a zatím ti srdce uvnitř buší až k smrti, nenechá tě v klidu... a do všech stran jako kdyby se vzdalovaly kusy tebe, přestáváš je cítit... zkrátka, chystáš se odejít, a tehdy si říkám, musíš na něco myslet, musíš se upnout na nějakou myšlenku, jestli se mi podaří vměstnat do té myšlenky, tak to všechno přejde, je třeba jen odolat, ale pravda je, že... a tohle je skutečně hrozné... pravda je, že už nejsou žádné myšlenky, nikde uvnitř tebe, není tu už žádná myšlenka, jsou jen pocity, chápete?