Tak jsem zase po delší době něco sesmolila... Už dlouho mi ta představa leží v hlavě..
A tak se to občas stane, že si najednou člověk všimne, že žije úplně jinej život, než jakej by si přál žít. Pak si možná položí otázku: a co teď?
„Máš dvě možnosti. Jak vypadá ta první?“
Nic neměním. Jeden den je jako druhej. Rána jsou unavený, den se nějak tak popožene k večeru. Kterej je unavenej. Dlouze usínám. Nic se mi nezdá. Ráno je unavený.
„Jsou v tomhle světě lidé?“
Jsou. Nemluvím s nimi a pokud ano, povrchně. Nic nehledám. Na nic se neptám. Jen pokračuji.
„Příroda“?
Opadaný stromy. Špinavý řeky. Pokud tam nějaký život je, nevnímám ho, neoslovuje mě.
„Důvod, proč si tohle zvolit?“
Žádný vybočení. Nic tě nemůže nemile překvapit. Nic tě neděsí. Pluješ.
„Dobře. Teď vstup do druhého světa.“
Balím si věci. Venku svítá. Opouštím vše dosud vytvořené. Vzdávám se všeho, co jsem dostala, nashromáždila, měla… Žiju velmi prostým životem. Prosté šaty, prosté jídlo. Není tam čas. Rána jsou světlý, radostný, živý. Často sedávám před domem, s šálkem horkého čaje. Ty chvíle mám nejradši. Večery jsou tichý, klidný. Trávím je často jen s hvězdami.
„Jsou v tomhle světě lidé?“
Nevím. Snad. Nevím.
„Příroda?“
Cítím její tep. Často s ní rozmlouvám. Má všechny odpovědi. Veškerou moudrost. Upíná se k ní mnohé ve mně. Trávím s ní nejvíc času.
„Důvod, proč si tohle zvolit?“
Duševní klid. Láska. Smysl. Odpovědi.
Otevřu oči. Ve zdech ještě doznívají poslední slova.
Co teď?
Žádné komentáře:
Okomentovat