Půl

Nepříjemnej pocit... a drží se mrcha...


Tyhle večery, kdy člověk, jak jediný svého druhu... Nepatřím do žádnýho z těch světů, kterýma denně procházím. Chvilka úsměvů, chvilka radosti, chvilka sexu, chvilka lásky - a co to všechno vlastně znamená? Boj za něco, o čem každou noc pochybuju? To ani není boj... Je to tápání. Mizení. Lež. Přetvářka. Míjení. Hry. A prožívat všechno jen zčásti?
Nikdy jsem tady nebyla.
Trochu to vzdávám, když nevidím už ani okraje Cesty. Je to součást boje? Mám se učit schopnosti reagovat?
Tak živote pojď sem, ukaž mi svůj nejlepší úder. Mám dost těch polovičatejch věcí. Buď to zvládnu a vrátím se do všeho s plným vědomím a zodpovědností, s plným prožitím.
Když selžu, když se zhostím úkolu jen napůl... nechci už se vracet do života vůbec. Nechci už dýchat, mluvit, dívat se... Když je to napůl - nedokážu v tom najít štěstí, klid...
Sníme po večerech o tom, že do našeho života přijde nějaká zásadní změna. Máme ji v mysli promyšlenou - do všech detailů, barev, tónů. A vůbec nic to neznamená...
Čteme knihy a slova, který nám vypráví lidé, kteří už VĚDÍ. A vůbec nic to neznamená...
Zkoušíme pár dní v měsíci žít podle svých snů a nejlepších přesvědčeních. A vůbec nic to neznamená...
Půl kroku... půl pocitu... půl slov... půl citů...

Tak ukaž. Co ještě umíš??
Nejlepší úder...

Pro Elišku

Text napsán pro mou milou Elišku, člověka, který se v mém životě stal ztvárněním slov Přítel a Jistota. Moc vztahů založených na pevný půdě nemívám, kdoví, čím to je. Ale tenhle jím je a uvnitř sebe si ho hýčkám...

Tvým obejmutím - spjatá zas s nadějí.
Tvým úsměvem - spjatá s radostí.
Tvým pochopením - spjatá se světlem.
Aniž bys někdy odešla,
aniž bys zkoumala, jak moc jsem se změnila a odloučila..
A ty naše životní cesty - tak podivně propletený.
Co ty - to já.
Co já - to ty.

Nemusím se bát tvých odchodů,
nemusím se ptát,
jestli tu pro mě ještě budeš dál -
i když změním svý kroky, i když začnu věřit v jiný světy...

Znovu mě obejmeš a dáš mi odpověď.
"Všechno bude v pořádku."

Cesty z kostek cukru...

Zas jeden starší text... ale stále známá emoce stesku a odloučení. A bloudění.


Tvoje prameny vlasů se plazí po tmavé podlaze a já si tu stavím dlouhé cesty pomocí kostek cukru. A potají se otáčím, snad aby ani jedna se mi nerozpustila...
Pak s hranou chutí vdechuji kouř z cigarety a snažím se namlouvit si, že jsem to tak někdy měla ráda.
Připravím ti večeři, další, kterou položím vedle těch ostatních a přitom hlavu si budu nesnesitelně silně svírat v dlaních - jeden tlak zahnat zas druhým.
Ty už se nevrátíš...
Nikdy tu neotevřeš okna dokořán, abys vyhlédl ven a nadechl se čerstvého ranního vzduchu.
Vzlyky přemohly pláč.
A dnes večer vidím sebe, jak buším pěstmi do zdí.
Vidím sebe, jak si s tebou povídám, když pokoj je kromě mě prázdný.
Vidím sebe, jak každý den před spaním vložím náhradní klíč pod rohožku
a rozestýlám zas obě půlky postele.
Dny a noci... noci a dny... sedím tu v křesle se sklenicí vína, obklopená plnými talíři i cestami z kostek a snažím se z toho namodralýho kouře cigaret stvořit cokoli, co alespoň jeden den udrží si svůj tvar.

Syn

Text psán po probuzení se z velmi bolestivého a intenzívního snu...

Ta kovová chuť, co v chuchvalcích se valí vzduchem. Jen trochu ochutnat... S šílenstvím, co ochromuje mé smysly a činí je podivně zastřené a hluché - řítím se kolem tech domů. Jen ho najít... Musím to stihnout. Snad ještě žije...
Jenže v rudým světle, v malých pokojích - jeden stín druhého se chytá. Pach zatuchlin a plísní a jedna oprátka z trámu si visí. Jak špatná připomínka, jak vyhrůžka toho, co se mu může stát.
Odněkud zaznívá pláč. Dětský pláč. Leží schoulený pod starými hadry a malými pěstmi se přidržuje svých vlasů. Nerozumí. Jen mít tu někoho, kdo vysvětlí mu, proč ruce má svázané a jaký smysl mají všechny ty rány na těle. Snad ho najde, snad ho uslyší...
Mami...tolik jsem zlobil?