Zas jeden starší text... ale stále známá emoce stesku a odloučení. A bloudění.
Tvoje prameny vlasů se plazí po tmavé podlaze a já si tu stavím dlouhé cesty pomocí kostek cukru. A potají se otáčím, snad aby ani jedna se mi nerozpustila...
Pak s hranou chutí vdechuji kouř z cigarety a snažím se namlouvit si, že jsem to tak někdy měla ráda.
Připravím ti večeři, další, kterou položím vedle těch ostatních a přitom hlavu si budu nesnesitelně silně svírat v dlaních - jeden tlak zahnat zas druhým.
Ty už se nevrátíš...
Nikdy tu neotevřeš okna dokořán, abys vyhlédl ven a nadechl se čerstvého ranního vzduchu.
Vzlyky přemohly pláč.
A dnes večer vidím sebe, jak buším pěstmi do zdí.
Vidím sebe, jak si s tebou povídám, když pokoj je kromě mě prázdný.
Vidím sebe, jak každý den před spaním vložím náhradní klíč pod rohožku
a rozestýlám zas obě půlky postele.
Dny a noci... noci a dny... sedím tu v křesle se sklenicí vína, obklopená plnými talíři i cestami z kostek a snažím se z toho namodralýho kouře cigaret stvořit cokoli, co alespoň jeden den udrží si svůj tvar.
Žádné komentáře:
Okomentovat