Jak?

Jak se můžeš postarat o jiné, pokud se neumíš postarat sám o sebe?

Jak můžeš činit dobro, když se dobře necítíš?

Nemůžu tě mít rád, pokud nemám rád sám sebe.

Dát vše přítomnosti

Vlastně to bylo to nejjednodušší, co jsem kdy udělal. Rozhodnutí všeho nechat, odejít z firmy a zbavit se světského majetku bylo úplně přirozené. Albert Camus jednou řekl, že opravdová štědrost k budoucnosti znamená dát všechno přítomnosti. A to bylo přesně to, co jsem udělal. Věděl jsem, že se musím změnit - a tak jsem se rozhodl naslouchat svému srdci a udělat tak velký krok. Poté, co jsem zanechal závaží své minulosti za sebou, se můj život velmi zjednodušil a dostal nový smysl. Ve chvíli, kdy jsem přestal trávit tolik času honbou za velkými požitky, začal jsem vychutnávat ty malé, jako třeba pozorování hvězd roztančených na měsícem osvětlené obloze nebo paprsky ranního slunce. Navíc Indie dovede podněcovat intelekt do takové míry, že jsem skutečně málokdy pomyslel na to, co jsem nechal za sebou.
Uvědomil jsem si, že mým posláním je pomáhat ostatním a snažit se o to, aby se tento svět stal lepším místem k životu pro všechny. Nyní žiju tím, že dávám. Nejsem kněz - jsem prostě člověk, který se setkal se svou duší.

(Z knihy Mnich, který prodal své ferrari)

Je tohle láska?

Někdy se stane, že dva prázdní lidé závisí jeden na druhém. Dvě domina - jedno se pohne, druhé upadne. 

Je tohle láska?

Hromadění

Když si vrabec staví na stromě hnízdo, nezabere víc než jedinou větev.

Když jelen hasí svou žízeň u řeky, vypije jen to, co mu útroby dovolí.

My věci hromadíme,

protože jsme uvnitř prázdní.

Buď...

To je život. Buď vítězíš, nebo sbíráš zkušenosti na vítězství příští.

"já"

Odhodil jsem nicotnost zvanou "já" a opět jsem širým světem.

Zůstat člověkem

Někdy se musíte přidat na jednu stranu, máte-li zůstat člověkem.

Hvězdy

Když je dost tma, jsou vidět hvězdy.

(perské přísloví)

Nedorozumění

Při nedorozumění s vašimi milovanými, řešte pouze vzniklou situaci. Netahejte do toho minulost.

Dalajlama

Dokud...

Nikdy nepocítíš tu pravou radost ze života, dokud se moře nebude přelévat ve tvých žilách, dokud se nezahalíš do oblohy a na hlavu si neposadíš hvězdnou korunu, dokud si neuvědomíš, že jsi jediným dědicem celého světa, a nepochopíš to tím víc proto, že tu jsou i jiní, každý z nich univerzální dědic jako ty.

Americká krása

(Z filmu Americká krása):

Je težké zůstat rozzlobený, když je na světě tolik krásy,

někdy cítím, že ji vidím všechnu najednou a je jí tolik,

že mi naplní srdce jako balón a chce prasknout.

A pak si vzpomenu, že se mám uvolnit

a přestat zkoušet se toho držet

a pak to mnou proplouvá jako déšť

a já necítím nic jiného

než vděk za každičkou chvilku

mého malého pitomého života.

Příliš k srdci

Brát si věci příliš k srdci neznamená nutně, že je chápeme správně.

Smrt

Až do té doby jsem měl smrt za něco, co existuje samo pro sebe někde úplně stranou života. "Jednoho dne nás všechny čeká, ale do té doby od ní máme pokoj," myslíval jsem si. A připadalo mi to jen spravedlivé a naprosto morální. Život tady, smrt tam. A já žiju, takže se mě smrt netýká.

Jenže té noci, když umřel Kizuki, jsem se na smrt (a ani na život) nedokázal dívat takhle zjednodušeně. Smrt totiž opravdu nestojí mimo život. I já ji měl do samého začátku v sobě, a nemohl jsem to zapírat, ať jsem se snažil kdovíjak. Smrt, která té květnové noci přišla pro Kizukiho,si zároveň vzala i mě.

Vždy v nikdy

Právě tohle je možná život:spousta beznaděje, ale také chvíle krásy, ve kterých čas neubíhá stejně. Je to, jako by se v notách udělala nějaká závorka v čase, jako by se čas zastavil, jako by se člověk ocitl jinde, jako by to bylo vždy v nikdy.

Co dělat?

Co dělat 

tváří v tvář samotě

než hledat

věčnost

v načmáraných poznámkách.

Milovat stromy

Když umíme milovat stromy, je v tom tolik lidskosti, tolik nostalgie po našem prvotním okouzlení, tolik síly cítit se nepatrně v lůně přírody...ano, to je přesně ono: stromy a jejich nevšímavá majestátnost a láska, kterou k nim máme, nás učí na jednu stranu chápat, jací jsme směšní, neohrabaní paraziti, kteří se hemží na povrchu země, a na druhou stranu z nás dělají bytosti hodné života, protože jsme schopní rozpoznat krásu, která nám není nijak zavázána.

Kdo jsi?

Kakuro totiž vždycky mluví opravdu s vámi, obrací se přímo na vás. Je to poprvé, co jsem se setkala s někým, koho zajímám, když se mnou mluví. Nevyžaduje, abyste mu všechno odkývali nebo abyste pořád něco říkali, dívá se na druhého s výrazem: "Kdo jsi? Chceš se mnou mluvit? Jsem rád, že jsi tu se mnou." To jsem měla na mysli, když jsem mluvila o té slušnosti - člověka, který tomu druhému dává zažít pocit toho, že je tady taky.

Vyslechnutí

Opravdu posloucháte, nebo jen čekáte na svou příležitost promluvit?

Hlupák

Jakmile nás hlupák pochválí, už se nám nezdá tak hloupý..?