Ta tvoje záplava zlatavejch vlasů, jak podzim, brázdí dnes moje ulice. Vzpomínky na Tvoje světlo plní můj papír hromadou slov. Vracím se do našich večerů, schovaná ve Tvých pocitech jak v pavučině. A vracím se do tmy, kde držení Tvé ruky bylo to jediné, čeho jsem se odvážila zachytit. Učení milovat, učení života, smyslu, duše.. mi přineslo poznání paradoxu mýho jednání. A nechci si přiznat důsledky týhle doby, kdy nemáme spolu už být. Moje Cesta se mění.. Ale takhle to nemělo být, proč hodiny snění nás dvou nic nemění... Našla jsem sebe u Tebe. A kam s tím teď mám jít...? Má rozhodnutí oslabují ve mně všechno, cos mě učila. Říkalas, že spolu budeme v myšlenkách, že jen tak zůstanou ty barvy kolem nás. Jenže oni slábnou a já nechci hledat někoho jakos byla Ty. To je jak probouzet člověka, kterým jsem vedle Tebe byla... Moje slova nic neznamenají, smysl se stal rozmazaným bodem. Jsi pryč. Jsem sama...