Text psán po probuzení se z velmi bolestivého a intenzívního snu...
Ta kovová chuť, co v chuchvalcích se valí vzduchem. Jen trochu ochutnat... S šílenstvím, co ochromuje mé smysly a činí je podivně zastřené a hluché - řítím se kolem tech domů. Jen ho najít... Musím to stihnout. Snad ještě žije...
Jenže v rudým světle, v malých pokojích - jeden stín druhého se chytá. Pach zatuchlin a plísní a jedna oprátka z trámu si visí. Jak špatná připomínka, jak vyhrůžka toho, co se mu může stát.
Odněkud zaznívá pláč. Dětský pláč. Leží schoulený pod starými hadry a malými pěstmi se přidržuje svých vlasů. Nerozumí. Jen mít tu někoho, kdo vysvětlí mu, proč ruce má svázané a jaký smysl mají všechny ty rány na těle. Snad ho najde, snad ho uslyší...
Mami...tolik jsem zlobil?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat