Tak vidíš jak to je... Kde se v tobě bere ta touha vidět mě z louže pít..? Zůstala mezi náma jen koncová světla odjíždějících vlaků. Ve vzduchu je ticho, jen občas je slyšet, jak na studenou zem dopadají sněhový vločky. A chvíli mě to posvátno ovládne. Položím si hlavu do tvých dlaní a budu ti vyprávět o všech těch příbězích a světech, co mi každej den před spaním krouží hlavou. Jak mi zběsilou silou rotujou v hlavě... A budu chtít znát i tvoje příběhy, tvůj život, tvý rány...
Máš pravdu o všem, co na mě křičíš... Že nemám sílu změny. A trestám se za to víc, než jak mě trestaj tvoje slova, tvoje odchody, tvoje ticho...
Možná se jen trestám málo...
Kde má člověk hledat impuls... Co jím může být? Aby vyběhl z kolejí.. A co ho tam drží? Jakou cenu má tahle prokletá stereotypnost spokojenosti?
Ano, ráno se vzbudím, podívám se na film, vyjdu do práce, prokleju se, že jsem třeba nešla ven něco fotit, zalezu do práce a večer se seberu a půjdu domů. Podívám se kolem sebe, něco ve mě se na chvíli vzbouří a pomyslí na všechny ty cesty, který by nemusely vést tudy, kudy ty včerejší... Ale vydám se zase stejnou cestou. Unavená si lehnu do postele a budu litovat, že den skončil.
Ale dnes ne...Dnes se ponořím do horký vody... a ty červený hadi, co se proháněj pod vodou mi jsou nějak povědomý... stahujou to bílý tělo pod hladinu.
Žádné komentáře:
Okomentovat