„Jsou to jen myšlenky. Černé myšlenky. Tak je zahoď… Vezmi všechnu svou vůli do dlaní a nahraď tyhle myšlenky těmi světlými. A jdi do toho s tím vědomím, s tou nadějí – že to lze. Vždyť už to znáš. Bojuješ takový boj tisíckrát, milionkrát denně. A když se to podaří, řekni..Jaký je to pocit?“
„Je to…pocit dobře odvedeného boje. Jako když po dlouhé tmě vysvitne slunce…A ty mi pověz – tenhle boj lze vést, když je člověk probuzen. Ale co sny, které řídí v noci věci, které neovládám? Jak řídit podvědomí? Když se v noci budím se slzami v očích a zdá se mi pořád o tom samém… O stejném zážitku, o stejné chvíli, o stejném člověku… Přes den to vytěsním z hlavy, zkouším netahat sebou mrtvé listí. Zkouším být šťastná jen tak. Ale v noci? Jak? Kdo mi řekne, co mám dělat v těch chvílích po probuzení se uprostřed noci, když se mi tolik…tolik stýská po někom, kdo není…“
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat