Mysl

Můžeme mysl překonat tak, že místo abychom věřili svým myšlenkám a ztotožňovali se s nimi, budeme si jich VŠÍMAT. 

Tohle umění mi dlouho unikalo. Knihy, které jsem četla, lidi, s kterými jsem se víceméně ztotožňovala psávali a píšou o překročení mysli. O stavu, kdy si uvědomíme, že myšlenky nejsou námi. Kdy cítíme lítost, vztek...ale zároveň se dokážeme lítostí a vztekem nestat. Umění pozorovat. Když jsem o tom četla poprvé, říkala jsem si: Jak je možné ztratit ke svým vlastním myšlenkám vztah? Dívat se na ně jako nezúčastněný pozorovatel. A pak jsem si sedla k oknu s papírem a tužkou. A každou myšlenku, která mí proběhla hlavou jsem zapsala. Byl to dlouhý seznam... Chaotický, nesoustředěný.. Jakási páteční křižovatka, když lidé odjíždějí na víkend.
Nezačala jsem to umění - pozorovat - zvládat v každé svojí situaci, ani náhodou. Mám pocit, že to chce léta tréninku. Ale ty chvíle jsem zažila.
A teď vím, že když ke mně přijde myšlenka, která snad má za záměr přinést mi do života smutek, můžu jí odehnat. Můžu si jí nevšímat. Můžu ji nahradit jinou. Vyhledat cokoli, co bude světlejší. Ne vždycky to udělám. Dodnes mi přijde trochu zvláštní ta volba lidí pro neštěstí. Jenže nešťastný umí být každý. Je to snadné... Ne vždycky tu tmu zaženu. Za tím vším ale pořád vnímám tu možnost to udělat. Jednou mi jeden člověk řekl, že to bude asi tím, že jsem nezažila tu skutečnou tmu, tmu, kterou žádný světlo neprohlídne. Nedokážu posoudit, jak velký je zapotřebí životní neštěstí a bolest, podle který by se tohle dalo "poměřit". I bolest má své klady, učí nás pokoře. Posloucháme ji.
Ale věřím, že člověk v sobě dokáže objevit světlo mnohonásobně silnější než jakákoli tma. A že světlo je naší přirozeností. 
Nežiju žádnej příkladnej život, ani vnitřní, ani ten vnější - alespoň tak, jak příkladnost vnímám já. Žít ale s pocitem, že jsem každej den udělala něco pro to, abych mu byla blíž, mi do života vnáší klid a důvěru.

Aneb : Tam, kam nechci sletět, nekoukám. :-)