Nalezení?

Častokrát jsem ve svým životě strádala po pocitu, který považuju za svou prioritu. Je jím duševní klid. Takový to vnitřní ticho, kterým k nám může promlouvat moudrost. Jak napsal jeden anonym: Když se procházíme o samotě, tichounce k nám mluví andělé. V poslední době takových chvílí ztišení se zažívám stále víc. A najednou není tak těžký se k nim dostat. Přemýšlela jsem, co se v mým životě tak změnilo, že najednou nepíšu svoje afektový texty, netrávím hodiny přemýšlením o minulosti a často směju...
Hodně mi pomohl jeden člověk, co je nějakej měsíc v mým životě. Tím, že s ním trávím spoustu času, naučil mě, ač asi nevědomky, spousty věcí. Potají ho nazývám svým učitelem. I když každý člověk, kterého potkáme, s kterým mluvíme, na kterého se díváme...nás učí. On mě naučil milovat smích, radost, nezůstávat ve tmě a nepřikládat těch smutným věcem takovej význam, kterej se nezaslouží. Naučil mě milovat Světlo a jít dál. A ke mě tím vším promlouvá, protože jsem se tomu dokázala otevřít.
Odmítám se trápit smutkem, protože jsem s podivem zjistila, jak moc mě baví se smát. Jak velký smysl spatřuju v tom, když dokážu naoplátku někoho rozesmát já. A s obdivem pozoruju lidi, kteří mají tenhle dar snad odpradávna. Zázračný je, jak se i k vám pak přibližují podobní lidé. Podobné přitahuje podobné.
Odmítám stát na místě a prosedět svůj den. Už nedám ani minutu ze svýho dne lenosti. Na světě je příliš moc věcí, z kterých se může stát naše vášeň, která nejdřív začíná v zájmu. Najednou mi nestačí hodiny, který den má. Najednou mi je líto si dvě hodiny navíc pospat, když už se tělu vlastně nechce.
Tělo... Další změna. Žila jsem životem, kterej jsem neustále vnímala jako rozdělení duše a těla. Nezáleželo mi na mým těle, uváděla jsem ho do různejch stavů a bolestí, na který nechci myslet. S mojí Láskou k životu přišla i Láska k tělu, protože je to prostředek k tomu, abych ten Život mohla žít.
Vstoupila jsem nějakou zázračnou cestou vlastního rozhodnutí a vůle do místa, kdy už nechci zůstávat stát v minulosti a fantazírovat o budoucnosti. Nejvíc ze všeho mi záleží na tom, co je TEĎ.
A i v zaměstnání se odehrála spolu s tím změna. Nejdřív jsem tam chodila se stejným pocitem, jako do školy. Splnit si povinnost a jít. Pak jsem trochu pokročila a už to bylo jen kradení času něčemu, co jsem chtěla víc. A dneska tam chodím ráda. Protože jsem zjistila, jak moc je mi užitečná možnost moci komunikovat s lidmi, jak moc se můžu potrénovat s dívání se do očí, v pomoci, v soucitu... S lidmi se člověk naučí všemu. Jakákoli práce se může stát smyslem. Jen jí dělat tak, jak nejlépe člověk umí. Oddat se. Zažila jsem chvíle sobeckosti. Když mě kdosi o něco požádal, první, co jsem na to dokázala vidět, bylo to, čeho se kvůi tomu musím vzdát. Dnes se snažím vnímat hlavně tu radost a pomoc, kterou můžu prokázat. A pocity sobeckosti jsou kdovíkde...Naopak, i já z toho mám radost.
Ano, asi ze mě mluví nadšení a jak je známo: Všechno jednou pomine. Ale tahle myšlenka mě už nežene do propasti Beznaděje, ale na vrchol jménem Důvěra.
Každý den, když ráno otevřu oči mi Život říká: "Zůstaň si ležet, uvidíš den z jednoho, ač bezpečného úhlu. A nebo choď a spatříš horizont."
A každý svoje ráno se budu snažit probudit s tou volbou pro to druhé.


Kéž by tenhle můj text byl aspoň malou motivací pro někoho dalšího...