Začít znovu

Tímhle jsem se často utěšovala, když jsem několikrát ve svým osobním souboji s tmou selhávala a znovu začínala a znovu selhávala... Občas se člověk dostanu do stavu rezignace, kdy už nevěří. Možná jen proto, že je to zkrátka snažší, může sám sebe omluvit. Když i v očích ostatních lidí vidí opovržení a nedůvěru (zvlášť, když jde o lidi blízké), jde to ještě hůř. Ale má to smysl. Pochopila jsem, že není nejlepší snažit se změnit kvůli někomu, kvůli něčí přívětivosti... Mnohé je obestřeno egocentrismem. A i tady si myslím, že nejvíc síly do souboje člověk vloží, když se snaží pro sebe. Je schopen v sobě najít tolik rezerv. Když sám v sobě cítí, že něco chce změnit. Ne, že musí. Pak je mu všechno nakloněno... Stačí věřit, že to lze.
Ani nepočítám, kolikrát jsem svůj souboj vzdala. Mockrát jsem se sama sobě nedokázala podívat do očí. "Jak moje svědomí, když zvrací v záchodě..." Ale ve chvíli, kdy se všechno velmi pomalu začalo měnit ve světlo a já sem stála na tom kopci Radosti, musela jsem uznat, že všechno, celá změna a obrození tý části duše, bylo daleko snažší, než se zdálo. Stačí jen pochopit to, že emoce ovládáme my, ne ony nás. A tohle Poznání je velmi podstatný, pro každý boj, který povedu, je to místo, myšlenka u který se můžu ohřát, světlo, co mi dá odpověď, když se denodenně rozhoduju, jestli tenhle den prožiju nebo přežiju. A je to jedna z mála "věcí" v mým životě, který cítím jako naprosto správný, jistý a stabilní.

Jde vždy začít znovu, i když je trapnost věčného začínání evidentní.