Kolika z nás se podaří uniknout nenadálé ztrátě věcí, které jsou pro náš život důležité? Nemyslím tím jen osoby, ale také ideály a sny: můžeme odolávat den, týden, několik let, ale vždycky je nám souzeno ztrácet. Naše tělo žije dál, ale duši dříve či později zasáhne smrtící rána. Dokonalý zločin, při němž nevíme, kdo zavraždil naši radost, jaké k tomu byly důvody a kde jsou viníci. Jsem v cizím světě a konečně se smiřuji s tím, že jsem tam jen přechodně, jen z milosti, jako někdo, kdo je v krásném paláci, jí nejlepší pokrmy a uvědomuje si, že je to slavnost, palác mu nepatří, jídlo se nekoupilo za jeho peníze a v určité chvíli světla zhasnou, hostitelé jdou spát, služebnictvo se vrací do svých světnic, dveře se zavírají a my jsme znovu na ulici, vracíme se do šedé všednosti.
Lépe řečeno: jedna moje část se vrací do tohoto světa, v němž dává smysl jen to, co vidíme, čeho se dotýkáme a co můžeme vysvětlit. Minulost se stane vzdálenou vzpomínkou, která mě posléze přiměje, abych se ve dne vyptával sám sebe: jak jsem mohl být tak slepý, jak jsem mohl být tak naivní?
V noci se probudím, půjdu se do kuchyně napít vody, pochopím, že k boji s přeludy je třeba používat něco, co není částí reality.
Musím se však přizpůsobit tomuhle světu, jinak se zblázním...
2 komentáře:
Čarodějka z Portobella je zajímavá kniha. Četla jsem ji v době, kdy jsem měla podobné problémy jako hlavní hrdinka...
Oslovila me trochu min, ale musim se do ni pustit znovu.:)
Okomentovat