Destrukce

Je to hodně zvláštní, číst ty texty, který jsem psala.. V největší tmě a zoufalství. Při čtení prvních vět mi to všechno přijde slastně vzdálený. Způsob mýho vyjádření věcí, pokládání slov... Zavírání se do tmy, dívání se do očí všem těm šelmám, kterým by se člověk v rámci svýho přežití měl vyhýbat. Když jsem se při tom vzpomínání ponořila do všech těch obrazů, snů, příběhů, začalo se to všechno probouzet. Respektive probouzely se pocity, který jsem měla při jejich psaní, při jejich kresbě... Proč.. Kdy.. Kde. Na nejlepší cestě spadnout. Blíž a blíž (smyšlenýmu?) okraji. A skutečně jsem měla pocit, že to neumím - zkrátka neumím - změnit. Změnit svůj způsob přemýšlení, pokud se to tak dá nazvat. Říkám tomu dneska zkrat... Někdy mám pocit, že s tím člověkem dnes už nemám společnýho vůbec nic. Pak zase tu tvář v sobě jasně vidím, ale odmítám se podvolit.
Ztratila jsem spoustu času, kdy jsem se mohla věnovat jinému.. a jiným. Pár věcí jsem ztratila, když jsem si říkala: "Je to jen v rámci plánu, patří to k věci." Ve chvílích, kdy se mi všechno rozmázlo před očima... A zůstal jen jedinej bod. Bylo snadný se ho chytit. Jenže tu ostrost jsem mu přisoudila zas jen já..
Jak snadné, jak snadné... Tak moc jsem se bála ztráty, že jsem nepochopila, že ztrácím právě tím strachem?
Nepřijdu si dnes jako někdo, kdo se poučil, spíš někdo, kdo pochopil... A je vděčnej. I za tu špínu. Možná, že bych se pak tolik neotevřela radosti, která přišla s jedním člověkem do mýho světa. Možná bych dnes neskládala texty tak, jak je skládám. Neměla bych v hlavě obrazy, který tam mám. Dneska se těším. Na knihu, kterou napíšu, na myšlenky, který mi budou dány, na barvy a duše, kterým se lze otevřít. Dnes jsem vděčná, že vím. Vím, že všechno je pouhou otázkou volby. Pouhou otázkou chtění a snahy. Zažila jsem Štěstí a zažila jsem Lásku. Dnes vím o jejich existenci a i když k nim vždy nesměřuju, mnohé se tím změnilo. Není to něco, co možná jednou někde bude. Je to pořád v nás, s námi. Součást našich voleb, našich změn, toho, kam se rozhodneme jít. A můžeme jít kam chceme, vytvořit si nový světy, chaotický, klidný, tichý... My jsem ti malíři.. A jsme zodpovědní za svou kresbu.
Žiju takovým životem, jaký jsem si zvolila, jaký si volím každou minutu. Bylo tomu tak tehdy. Je tomu tak dnes.

-------------------------------

V jednom diskuzním serveru spolu diskutovali dva lidé. Jeden měl v podstatě stejný postoj jako já - postoj volby, hlavní myšlenka byla: Pokud ještě můžeme něco posunout k dobru, proč to neudělat? Druhý oponoval tímto: Aneb natáhněte si růžové svetříky a kalhoty s kytičkama a namísto válení ve vlastních výkalech smutku zazpívejme : Krásné je žít. Já ti nicméně tento blábol odpouštím a až ti bude skutečně zle, tak zle, že o tom ani nebudeš mít sílu a chuť mluvit, klidně se zase ozvi.

Souhlasím s tím, co psala osoba číslo 1, nejenom proto, že dneska v tom druhém názoru vidím už jen způsob výmluvy. "Nějak se to děje všechno samo, my svůj život neovlivníme, věcem nelze zabránit, jen se podvolit... "Jak často tohle slyším. A jak často v tom slyším: Nechci, zkrátka nechci s tím nic dělat. A v tom to všechno vězí.
"Jsou chvíle, kdy záleží na nás. Skutečně na nás. Když je člověk na dně, je to dostatečně silný impuls pro změnu. "