Každý má svět, který si zaslouží

Tenhle text Alessandra Baricca ke mě přišel v době, kdy se mě hodně dotýkal. Jedno mě naučil - každý považuje za štěstí něco jinýho... V životě k nám mockrát přijde někdo, kdo nám bude tvrdit, že naše štěstí je jinde. A pro nás je důležitý si položit otázku: má tenhle člověk skutečně pravdu? A pokud ne, bít se za svůj postoj... To, co nám může připadat jako zbytečnost, pro jiného může být smyslem.


Každej má svět, který si zaslouží. Já jsem možná pochopil, že ten můj je tady. Je na něm divné, že je normální. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Ale možná právě proto je mi tu dobře. V Quinnipaku máš v očích nekonečno. Tady, když se skutečně zadíváš do dálky, díváš se do očí svého syna. A to je jiné.
Tady se žije v závětří. Ale není to nic, co by si zasloužilo pohrdání. Je to krásné. A pak, kdo řekl, že se musí za každou cenu žít na ráně, neustálé naklonění na římse věcí, a hledat nemožné, slídit po všelijakých zadních vrátkách jak pláchnout ze skutečnosti? To je vážně povinné být výjimeční?
Já nevím. Ale tisknu si k sobě tenhle svůj život a za nic se nestydím. V lidech je nesmírná vznešenost, když na sobě nosí své strachy, bez fixlování jako medaile vlastní průměrnosti. A já jsem jedním z nich.
Spolu s tebou jsme se dívali na nekonečno. Ale tady nekonečno není. A tak se díváme na věci a to nám stačí. Čas od času, v těch nejpřekvapivějších chvílích, jsme šťastní.