Ty...

A tak jsi se vrátil... Možná jen náhodou jsi šel kolem. Neboj se, vím moc dobře, kdo jsi.. Ačkoli tě nevítám, ačkoli nemám na tváři ten úsměv, co vždycky. Konec záchvěvů.
Jen na okamžik se zadívám sobě dovniř.. Všechny ty zdánlivý maličkosti, za který by člověk v nějaký čas dal cokoli, co má. Všechny ty "zbytečnosti" - zaseklý háčkama v mojí hlavě. Jistě, že si vzpomínám.. Na sníh na Tvých vlasech, na ty dvě barvy, co se ti proháněj v očích.. Dokážu si velmi jasně vybavit Tvůj smích, co ve mě vždycky rozbil všechny pochybnosti. Znám všechny kresby našich stínů ve Tvém pokoji. I všechny ty slova a doteky, když jsi mě chtěl mít co nejblíž. Jak dobře nám bylo, když se Ti to podařilo.
Tak vidíš, zase pláču...Možná se mi chvíli bude chtít říct: Pojď, zkusíme to spolu znovu... Zboříme bariéry, nakreslíme nové obrazy na Tvých zdech naším milováním..
Jenže pak si vzpomenu naa Tvý způsoby odchodů a cítím se najednou v tomhle světě cizí a prázdná. Poznáním se obraz Tvý osobnosti dotvořil.
A s tím obrazem se náš příběh nemůže už vyprávět dál...