Vzpomínka...

Kéž by to ta osoba četla...

Ta tvoje záplava zlatavejch vlasů, jak podzim, brázdí dnes moje ulice. Vzpomínky na Tvoje světlo plní můj papír hromadou slov. Vracím se do našich večerů, schovaná ve Tvých pocitech jak v pavučině. A vracím se do tmy, kde držení Tvé ruky bylo to jediné, čeho jsem se odvážila zachytit. Učení milovat, učení života, smyslu, duše.. mi přineslo poznání paradoxu mýho jednání.
A nechci si přiznat důsledky týhle doby, kdy nemáme spolu už být. Moje Cesta se mění.. Ale takhle to nemělo být, proč hodiny snění nás dvou nic nemění... Našla jsem sebe u Tebe. A kam s tím teď mám jít...? Má rozhodnutí oslabují ve mně všechno, cos mě učila. Říkalas, že spolu budeme v myšlenkách, že jen tak zůstanou ty barvy kolem nás. Jenže oni slábnou a já nechci hledat někoho jakos byla Ty. To je jak probouzet člověka, kterým jsem vedle Tebe byla...
Moje slova nic neznamenají, smysl se stal rozmazaným bodem.
Jsi pryč.
Jsem sama...