Rozbřesk je plný míru, průzračná modrá zesílená dnem. Jako je to u štěstí. Modrá...modřejší...nejmodřejší. Bílé obláčky rozkoše, radost z plynutí. Dokud nás soumrak nezahalí do měkké růžové a my se nespojíme ve vášnivém červeném "nashledanou". Pozemská duše a Kosmická duše, překypující krásou. Když přejde noc, usměje se dětský měsíc z okraje temnoty, já se zasměji na něj a pomyslím si: Někde na druhém konci světa je Tvá obloha, naplněna stejným zlatým smíchem a já doufám, že vy, třpytivé modré oči, jste viděly a slyšely... Takže jsme my tři nějak spojeni ve své radosti, každý ve svém prostoru, spolu, ač rozděleni, vzdálenost bezvýznamná...
A já spím
ve světě
plném úsměvů...
Žádné komentáře:
Okomentovat